Prosinec 2015

 V pondělí 28. prosince proběhla v klubovně KČT výroční členská schůze. Při hodnocení činnosti za rok 2015 bylo konstatováno, že mezi povedené akce v tomto roce patřily hlavně únorový country bál, výlet na Javorník o prvním červnovém víkendu, srpnová dovolená do Českého ráje, loučení s létem na Štěrbů zahradě ve Vadkově a tajný výlet do okolí Lhenic na závěr turistické sezony(poslední sobota v listopadu). Naopak malá účast byla na nedělních odpoledních výšlapech. Někteří členové klubu se účastnili výletů na Šumavu, Třeboňsko a do Novohradských hor, které pořádali netoličtí turisté. Na rok 2016 plánuje KČT Lhenice týdenní letní zájezd do Jizerských hor. Při návratu po šesti letech chceme navštívit hlavně místa, která byla při povodních v roce 2010 nepřístupná. Dalším bodem programu schůze bylo hospodaření klubu. Po přečtení zprávy odstoupil z funkce hospodáře, kterou vykonával 25 let, Jan Hamberger a novým hospodářem byl zvolen ing. M. Eis. Na únorovou krajskou konferenci KČT byl delegován předseda klubu K.Majer. Po diskuzi a závěru schůze proběhla volná zábava. Dne 31.12. pořádal KČT Lhenice už třetí silvestrovský výstup na Knížecí stolec ( 1236m). Za slunečného a mrazivého počasí jsme osobními auty přes Ktiš a Arnoštov dojeli do Záhvozdí a odtud se vypravili na desetikilometrový okruh. Na vrcholku Knížecího stolce bylo podstatně tepleji než v údolí a z dřevěné rozhledny, otevřené 11.července 2012, byly pěkné výhledy do širokého okolí. Kolem poledne jsme začali sestupovat dolů. Zajímavostí tohoto výstupu bylo, že jsme potkali jen jednoho cizího turistu. Při zpáteční cestě naše auta odbočila do hospůdky v Březovíku, kde jsme si pochutnali na zasloužené jitrničce a zabijačkové polévce. 

Karel Majer

Léto 2015

Ohlédnutí za létem - za putováním Českým rájem ve slunečním peklu 
Od 8. 8. do 15. 8. pořádal KČT Lhenice. Vyrážíme v sobotu ráno, nabíráme netolické turisty a míříme do Turnova, centra Českého ráje. Celý týden slibuje výheň. Počasí stálé, ale na turistiku a pohyb náročné. Penzion Bartošova pec, kde jsme ubytováni, leží asi pět kilometrů od Turnova v chráněné krajinné oblasti. Silnička se v Ondříkovicích zužuje, autobus má konečnou. Zavazadla překládáme do auta s károu, něco přes půl kilometru musíme z kopce pěšky. Před penzionem míjíme menší bazén, vedle v potoce, těsně nad hladinou, je vidět vchod do vývěrové jeskyně dlouhé asi 250 metrů. Krásné odlehlé místo umocňuje nedostupnost mobilních sítí. 9 V neděli se vydáváme po Zlaté stezce Českého ráje. První zastávkou je vyhlídka Hlavatice s výhledy na Turnov a Kozákovský hřeben. Na okraji pískovcového skalního města zacházíme na hrad Valdštejn. Po výhledech na centrum Hruboskalska a horolezce na pískovcových věžích nás cesta zavádí k Arboretu Bukovina, kde roste 35 druhů cizokrajných stromů převážně ze Severní Ameriky. Myší dírou, úzkou skalní rozsedlinou, vystupujeme k zámku Hrubá Skála, sloužícímu jako hotel. Po několika kilometrech se konečně dostáváme k cíli nedělního putování, k zřícenině hradu Trosky. Vítají nás dvě obrovské hradní věže Bába a Panna a vyhlídky z nich. Zbývá jen odjezd autobusem zpět. V pondělí je v plánu oblast Maloskalska. Trasa vede z penzionu, první zastávkou je zřícenina skalního hradu Frýdštejn. Další cíl, rozhledna Kopanina je zavřená. Scházíme do obce Malá skála, k řece Jizeře. Unavené údy se noří do vody. Některé ještě láká nedaleká zřícenina největšího skalního hradu v Čechách Vranov – Pantheon. Prohlídka opravdu stojí za to. V úterý vyjíždíme na nejvyšší horu Českého ráje Kozákov (744m). Otvírá se výhled na čtvrtinu Čech (Lužické, Orlické, Jizerské hory, Krkonoše, Ještěd, Trosky, za dobré viditelnosti jsou prý vidět i nejvyšší budovy Prahy). Jedna skupina odbočuje ke zřícenině skalního hradu Rotštejn, ostatní pokračují na Klokočské skály. Přes hřeben nás vede trasa k Turnovu. Sestupujeme do Dolánek u Turnova, k říčnímu koupališti na Jizeře. Do Bartošovy pece je to malebným Vazoveckým údolím asi tři kilometry. Na večeři docházíme včas. Středa - Prachovské skály, asi nejznámější skalní město v Českém ráji. Hodně lidí, ještě více vos, krásné vyhlídky na pískovcové věže. Odpoledne návštěva nedalekého Jičína. Ve čtvrtek cestujeme na Příhrazské skály u Mnichova Hradiště. Začínáme na zřícenině skalního hradu Valečov, další skalní zříceninou jsou Drábské světničky, tesané světničky a kapsy v pískovci. Krátká zastávka v restauraci Na Krásné vyhlídce, pak výstup na horu Mužský. Úchvatná scenérie na Kokořínsko, Bezděz, Ralsko, Ještěd, hraniční hory a mnohá další místa Čech. Stojí zde také pomník, připomínající stanoviště rakouských děl při Prusko – rakouské válce v roce 1866. Po silnici se vracíme k autobusu. Pátek, poslední den pobytu v Českém ráji. Návrat do oblasti Zlaté stezky. Výchozí místo Lázně Sedmihorky. Myší díra nás zavádí opět na Hrubou Skálu. Odbočka na Zámeckou a Mariánskou vyhlídku. Po kamenných schodech sestupujeme k symbolickému hřbitovu horolezců. Původní myšlenka V. Karouška se naplnila po tragédii horolezců v Peru v roce 1970, kde on sám také zahynul. Pod stěnou Nekonečné skály jsou připevněny tabulky se jmény horolezců, kteří se z vrcholků hor nevrátili. Stáčíme se kolem skalních útvarů Kapela a Kapelník zpět do Sedmihorek. Při zpáteční cestě zbývá ještě čas na prohlídku zámku Hrubý Rohozec. Poslední večer s překvapením. Honza Štěrba zajistil návštěvu pivovaru Rohozec. Na nádvoří právě ladí kapela Kabát revival. Nejdříve jdeme s panem ředitelem na prohlídku. Z 30 stupňů celsia venku se dostáváme přes varnu a spilku do pěti stupňů v ležáckých sklepích. Pěknej teplotní šok. Exkurzi končíme ochutnávkou dobré jedenáctky. Venku posloucháme rock, popíjíme pivo, někteří jdou křepčit před pódium. Kolem desáté večerní odjezd na penzion, kde pokračuje zábava při kytarách a benžu až do druhé hodiny ranní. Poslední ráno, loučení, odjezd a poslední zastávka. Je sobota - tak tedy v Sobotce, rodišti známého básníka a dramatika Fráni Šrámka. Nejdříve nás zajímá barokní zámek Humprecht s neobvyklým kruhovým půdorysem a věží uprostřed. Ve městě oběd, nákup dárků pro nejbližší a jede se domů. Naše putování po Českém ráji končí. Program byl dodržen, očekávání naplněna. Nezbývá, než se těšit na putování příští.
Karel Majer

Srpen 2014

Ve dnech 9. 8. – 16. 8. pořádal KČT Lhenice prázdninový zájezd do oblasti Bílých Karpat a Javorníků, tedy do míst, kde jsme se už před několika lety pohybovali. Vyjíždíme v sobotu ráno, u Brna na dálnici je zácpa, tři kilometry jedeme hodinu. Na nejbližší odbočce opouštíme dálnici, okrajem Brna kolem letiště se dostáváme k Mohyle míru u Slavkova. Mohyla míru je první mírový památník v Evropě a místo největšího Napoleonova vítězství. V renovovaném muzeu sousedícím s památníkem, zhlížíme netradiční multimediální expozici Bitvy tří císařů, která proběhla v roce 1805. Další zastávkou je jeden z nejstarších královských hradů Buchlov. Přijíždíme kolem čtvrté odpolední a dostáváme se do závěru kulturní akce „V erbu tří pruhů.“ Kromě vystoupení šermířů, doprovázeného středověkou hudbou došlo i na bitvu o hrad. Pro nás je důležité, že ještě probíhají prohlídky, je zde mnoho dobových stánků i možností občerstvení. S hodinovým zpožděním ( po 19 hodině) dojíždíme do Starého Hrozenkova, kde máme zajištěno ubytování. Ubytovací zařízení Kord je sice staršího data, ale pro naše účely plně vyhovující, personál příjemný, jídlo dobré. V areálu je venkovní bazén a další sportoviště. V neděli nás čeká Velký a Malý Lopeník, kopce s nadmořskou výškou kolem 900m. Necháváme se odvést do Květné a odtud začínáme stoupat po zelené k rozhledně na Velkém Lopeníku. Málokdo si na začátku uvědomuje velké převýšení( 500m), které nás čeká. Kolem poledního se s vypětím sil, některé pasáže by si zasloužily i přední náhon, dostáváme na vrchol. Z rozhledny prohlížíme zamlžené obzory, čekáme na opozdilce. Cesta pokračuje přes Malý Lopeník na Mikulčin vrch. Přecházíme na naučnou stezku a scházíme zpět do Hrozenkova. Pondělí 11. srpna krizový den, ještě o tom nevíme. Vycházíme ze Starého Hrozenkova a přes Javorník (782m) máme dojít do Svatého Štěpána. Počasí je nestabilní, prudké stoupání vede na rozcestí Boky- Hutiska. 12 Pokračujeme po hřebeni Bílých Karpat na Javorník. Tam nás místní domorodec upozorňuje, že do hodiny přijde bouře. Zbývá více než pět kilometrů do Svatého Štěpána, kde čeká autobus. Obloha černá, v půlce zbývající trasy přichází slibovaná bouře s půlhodinovou průtrží mračen. Po svahu, kterým sestupujeme k cíli se valí potoky vody, sešup je pro nás doslova bahenní a vodní lázní. Blesková povodeň zaplavuje Svatý Štěpán, z kanálů tryskají gejzíry vody, tvoří se umělá jezera, sklepy domů jsou zatopené. Naštěstí autobus stojí pevně na svažitém parkovišti. Vše co máme na sobě i v batohu je promočené, špinavé, i boty se dají ždímat. Na ubytovně nás čeká velké praní a sušení. Noviny do promočených bot dostáváme až na druhý den. Měníme program a v úterý se vydáváme na původně páteční lehčí trasu v náhradní lehčí obuvi. Odjíždíme do Francovy Lhoty. Na zdejších silnicích se hodně opravuje, asi přišly peníze z Unie, pro nás to ale znamená spoustu objížděk a zdržení. Z Francovy Lhoty stoupáme na Čubův kopec, kde je rozhledna. Po prohlídce sestupujeme po okruhu zpět do F. Lhoty. Začíná pršet. Před deštěm se ukrýváme ve zdejší letité restauraci s nevábně vonícími sociály. Obědváme a čekáme na lepší počasí. Konečně po druhé odpolední přestává pršet, většina se vydává na zbývající úsek trasy, zbytek čeká na autobus. Pulčínskou cestou stoupáme do známé valašské obce Pulčín( 675m), fotíme se u dřevěných úlů, někteří jdou do informačního centra, jiní do Western salonu u Villíka (místní oblíbená hospůdka). Zdržovat se moc nemůžeme, času je málo. Necelý kilometr a jsou tu Pulčínské skály. Stojíme na začátku atraktivní stezky a prohlížíme aspoň její začátek, tříhodinové dešťové zpoždění nám nedovoluje pokračovat dále. Odbočujeme na cestu k autobusu a odjíždíme na ubytovnu. Protože obuv ještě není suchá, je na středu naplánován výlet do dvacet kilometrů vzdáleného slovenského Trenčína. Po prohlídce hradu a města se v odpoledních hodinách vracíme zpět a pokračujeme v odpočinkovém dni. Někteří v areálu, jiní jdou do Starého Hrozenkova na prohlídku a za nákupy. Ve čtvrtek se vracíme ke středečnímu programu a vyrážíme na hřebeny Javorníků. Podle místní předpovědi bychom neměli zmoknout. Cesta do výchozího bodu Kasárna je trnitá, plná objížděk a zúžených míst se semafory. Trvá dvě a půl hodiny. Čeká nás ale nejkrásnější trasa našeho putování. Stoupáme přes Butorku na zalesněný Velký Javorník(1072m), ležícím na Slovensku, fotíme se u velikého kříže, pohlíží do krajiny, v oparu hledáme Moravskoslezské Beskydy. Po částečně odkrytém hřebeni pokračujeme na Stratenec, kde se nalézá památník osvobozeneckých bojů z konce 2.světové války, vybudovaný ve formě betonových křížů a osazený pamětní deskou. Přes Malý Javorník(1019m, nejvyšší bod české strany Javorníků) se dostáváme na horský hotel Portáš, ležícím ve známém zimním středisku, pod vrcholem Stolečný. Do ski centra Kohútka, kde má čekat autobus, zbývají dva kilometry. Ještě je dost času a tak zacházíme do hotelu na pozdní oběd. Ochutnáváme zdejší speciality - valašskou kyselicu a brynzové halušky. Při příchodu k horskému hotelu Kohútka, se dovídáme, že autobus kvůli tonáži nevyjel, musíme k němu dva kilometry z kopce dolů. Následuje dvou a půl hodinová cesta zpět do Starého Hrozenkova. Pátek, poslední den v oblasti Bílých Karpat. Objížďky a dlouhé dojezdy nás opět přiměly ke změně programu, a proto se vydáváme na nenáročnou asi desetikilometrovou trasu z Komně do Bojkovic. V historické obci Komňa navštěvujeme památník J.A. Komenského, který je umístěn v bývalé sýpce z roku 1774. Otevření stálé expozice se v roce 1992 zúčastnil také prezident V. Havel. Komňa byla pokládána za jedno z možných rodišť Komenského. V 16.století zde zastával úřad místního fojta jeho děd. Po prohlídce se jedna část výpravy vydává kolem potoka po naučné stezce Koménka do Bojkovic (4,5km), zbytek volí delší a náročnější trasu po žluté značce na rozcestí Skalka a dále po zelené na zámek Světlov. Dnes tento zámek, postavený v tudorovské gotice, slouží jako soukromý hotel. Po vnější prohlídce a nahlédnutí dovnitř scházíme do Bojkovic a autobus nás odváží zpět na ubytování. Poslední večer, tak jako ty předešlé, probíhá při hudbě a zpěvu známých písní, tentokrát přichází na řadu i tanec a samozřejmě nechybí ani zážitky z našich výšlapů. Poslední vytrvalci končí až kolem třetí hodiny ranní. V sobotu po snídani se loučíme a o půl deváté odjíždíme. Jedinou naší zastávkou je lázeňské město Luhačovice. Obchůzka kolonády, ochutnávky minerálních pramenů, nákup oplatků a jiných dárečků, oběd kolem jedenácté a po poledni odjezd přes Brno domů. Opět hodinové zdržení na dálnici. V 18 hodin nás vítá lhenické náměstí. Putování po Bílých Karpatech končí. I když počasí tentokrát moc nepřálo, zájezd se vydařil a na některé příhody se bude ještě dlouho vzpomínat. 
K. Majer

Duben 2014

V neděli 6.dubna pořádal KČT Lhenice odpolední pěší výlet Nebahovy – Lhenice. Do výchozího místa jsme se za příznivého počasí dopravili auty. Za nebahovskou prodejnou jsme odbočili na rozbitou asfaltovou cestu a začali sestupovat ke Zlatému potoku. Naší první zastávkou bylo Pobočí, několik roztroušených samot nad levým břehem Zlatého potoka, odkud se nám naskytl pěkný pohled na Kralovice a okolí. Cesta skončila, nezbývalo než se po svahu sesunout k potoku a po nedaleké dřevěné lávce ho přejít. Vyšli jsme na louku, kde v létě stává dětský tábor, a po turistickém značení jsme pokračovali k Forků mlýnu. Odbočili jsme ze značené trasy a začali stoupat lesem do Kralovic, kam jsme došli kolem půl třetí odpoledne. Po tradiční zastávce v kralovické hospůdce jsme pokračovali lesem k Zelenému vrchu, na chvíli se zastavili u Vysokého kamene a odtud sestoupili dolů do Klenovic. Pak už zbývalo jen sejít po louce do Mičovic, vystoupat k mičovické myslivně a kolem Kozího kamene dojít do Lhenic, kde naše nedělní putování kolem 18. hodiny skončilo.
Karel Majer

Únor 2014

V neděli 16.2. pořádal KČT Lhenice výstup na Kleť. Nechali jsme se odvést na Rohy a odtud jsme vyrazili kolem půl desáté k vrcholu Kletě. Cesta mírně stoupala, občas se na ní objevovaly zbytky zledovatělého sněhu a do tváří foukal nepříjemný vítr. Osmikilometrový výstup nám zabral něco přes dvě hodiny. Na vrcholu jsme nejdříve zamířili na rozhlednu. Přestože bylo částečně zataženo, výhledy do krajiny byly dobré. Z poledního menu v restauraci pod rozhlednou jsme si vybrali česnečku, která nás zahřála a dodala energii pro sestup z Kletě. Zpáteční cesta nás vedla druhou stranou přes Červený Dvůr do Chvalšin. Tam jsme dorazili kolem půl třetí odpoledne. Po krátkém odpočinku v místní restauraci jsme se autem vydali k domovu. V sobotu 22.2. proběhl ve lhenické sokolovně tradiční country bál, pořádaný naší organizací. K tanci a poslechu hráli lheničtí Vodáci, jako host s nimi vystoupila Věrka Studená z kapely Rybníkáři. Sál se brzy zaplnil a zábava se rozběhla na plné obrátky. Na parketě tančilo kromě párů i několik tanečních country skupin. Vše umocnila bohatá tombola, takže většina účastníků odcházela až kolem třetí hodiny ranní. Na závěr bych rád jménem předsednictva KČT Lhenice poděkoval všem sponzorům a členům, kteří se aktivně podíleli na přípravě a zdárném průběhu country bálu. 
Karel Majer

Prosinec 2013

V sobotu 28.12. proběhla v klubovně výroční členská schůze. Probrány byly činnost a hospodaření klubu v roce 2013, schválen byl návrh hlavního týdenního zájezdu do Bílých Karpat, proběhly volby předsednictva klubu (zde nedošlo ke změnám), v diskuzi se hovořilo o členských příspěvcích, o pořádání country bálu, o čerpání dotací a řešily se další připomínky členů. Po schůzi pokračovala volná zábava. 31.12. pořádal KČT Lhenice, místo tradičního výstupu na Boubín, silvestrovský výstup na Knížecí stolec. Více než 20 účastníků se v devět hodin vypravilo auty přes Ktiš a Arnoštov do vojenského prostoru Boletice. Výstup probíhal za krásného jasného počasí a z vrcholu Knížecího stolce, kde je postavena malá dřevěná rozhledna, byly vidět nejen šumavské kopce, ale i vzdálené vrcholky zasněžených Alp. Zdržení na kopci bylo více než hodinové a postupně sem docházeli další lheničáci, takže se na Knížecím stolci nakonec vystřídalo na čtyřicet příznivců turistiky ze Lhenic a přilehlých osad. Při zpáteční cestě jsme potkali i několik netolických turistů. Výlet byl zakončen krátkým občerstvením v Březovíku. 
K. Majer

Listopad 2013

Na závěr turistické sezony pořádal klub tradiční tajný výlet do okolí Lhenic, spojený s večerním posezením při hudbě a tanci. Tentokrát připadl na sobotu 23. listopadu. Počasí bylo nepříznivé, dopoledne poprchávalo a mlha zahalovala obzor. Odpoledne ve 13 hodin byl sraz na náměstí. Z oblohy přestaly vypadávat kapky deště, zbyla jen ta mlha. Vedoucí a plánovač výšlapu Václav nás vedl cestou k „ Obrázku“ a dále kolem celé Stráže jsme došli k hájovně. Odtud jsme sestoupili do Mičovic a pokračovali po silnici do Jámy. Na kraji obce jsme odbočili vzhůru k Borovkům a odtud už to byl jen kousek cesty přes louku a les do Vadkova, kde naše putování končilo. Dorazili jsme tam krátce před čtvrtou odpolední. Na parkovišti před hospůdkou se pekl beránek, uvnitř bylo útulno a teplo. Brzy se rozproudila zábava. Dorazili další účastníci a příznivci, Vodáci to rozbalili a tanec rozvířil vadkovský parket. Pohoda večera však přece jen byla narušena krátce po dvacáté hodině, když se na WC porouchal zámek dveří a uvnitř zůstali skoro na hodinu uvězněni dva muzikanti. Nakonec byli vysvobozeni, zábava pokračovala v nezmenšené míře a skončila dlouho po půlnoci. Poslední výlet i večerní posezení se vydařily a jen těžko se nám odcházelo a odjíždělo domů. KČT Lhenice chce uspořádat k poslednímu prosinci silvestrovský výšlap na Knížecí Stolec. Bude záležet jen na počasí a výšce sněhové pokrývky. Bližší informace budou těsně před akcí vyvěšeny na nástěnce u mapy. 
K. Majer

Říjen 2013

V neděli 6.října uspořádal klub turistů odpolední pěší výlet na Kralovice. Tento tradiční výšlap se měl uskutečnit už v červnu, ale pro malou účast byl přeložen na podzim. Počasí nám přálo, déšť z předcházejícího dne už nepokračoval a my se mohli vydat na cestu. Kolem Stráže do Ratiborovy Lhoty a dále jsme pokračovali na Pizel, kam jsme asi po hodině a půl došli. Zdálo se, že na této oblíbené trase nás už nemůže nic překvapit, ale překvapilo. Po mlžných výhledech do krajiny a malé zastávce, kde se vzal, tu se vzal přicupital k našim nohám divočák. Chybělo mu jedno oko, ale choval se přátelsky a po počátečních obavách došlo i na focení. Kousek cesty nás doprovázel, pak zahnul do lesa a zmizel. To už nám chyběl jen malý kousek do Kralovic. Po příchodu do hospůdky jsme se na divočáka vyptávali, ale nikdo o něm nic nevěděl. Chvíli jsme poseděli, občerstvili se a cestou přes Hoříkovice se vrátili domů. V sobotu 23.listopadu pořádá KČT Lhenice tajný výlet do okolí Lhenic, který tradičně ukončuje turistickou sezonu. Sraz účastníků je ve 13 hodin na náměstí. Po ukončení výšlapu následuje posezení ve Vadkově s občerstvením a hudbou. Zveme všechny turisty a příznivce. 
K. Majer

Září 2013

Ve dnech 21.9. – 22.9. uspořádal KČT Lhenice zájezd na Českou Kanadu. V sobotu ráno se vydáváme přes Netolice, kde nabíráme další účastníky, směrem na Jindřichův Hradec. V Lásenici odbočujeme a přes Novou Bystřici a Klášter se dostáváme pod Jelení vrch. Tady začíná naše putování. U vojenských opevnění z 2. světové války vystupujeme z autobusu. Ten odjíždí směr Kunžak a odtud pak do rekreačního areálu Sistemo u rybníka Zvůle, kde je domluveno ubytování a grilování přivezeného pašíka. Tam také musíme pěšky dojít. Je po deváté hodině, opevnění jsou zavřená, a proto vyrážíme po turistické značce na asi tři kilometry vzdálený hrad Landštejn. Počasí je proměnlivé, chvílemi mrholí, chvílemi vysvitne i sluníčko. Okolní les je plný hub, někteří neodolají a sbírají je. Zřícenina hradu Landštejn, pocházejícího ze 13. století, nás vítá svou mohutností. Hrad byl vybudován jako opěrný bod na pomezí Čech, Moravy a Rakouska. Dominuje mu velká hranolová věž s vyhlídkou nejen na Českou Kanadu, ale i dále do Rakouska. Po prohlídce zacházíme do jedné ze dvou podhradních restaurací a objednáváme si dobrou bramborovou polévku, někteří dávají přednost houbovému guláši. Po modré značce pokračujeme k Rožnovské nivě( horské louce), na které byl vybudován bizoní ranč. Přicházíme k němu kolem dvou nově vybudovaných rybníků a alejí staletých stromů. Dostáváme chuť na bizoní steak, specialitu zdejší restaurace. Bohužel máme smůlu, restaurace je připravena na svatební veselí a nám nezbývá, než se posadit ven na terasu a spokojit se s pohárem piva, sklenkou čaje a bizoní steak pozorovat, jak běhá v ohradě. Chvíle odpočinku a po ní poslední úsek našeho sobotního putování. Pod vrchem Šibeník se dělíme na dvě party, část jde k cíli kratší cestou po silnici, zbytek po delším turistickém značení. Kolem čtvrté odpoledne nás vítá linoucí se vůně pečícího se pašíka. Docházíme do kempu a usedáme pod přístřešek. Pivo za patnáct korun nám chutná a brzy je hotová i výborná pečínka. Začíná se rozjíždět zábava. Kolem osmé večerní se stěhujeme do společenské místnosti, kde nás vítají roztopená kamna a teploučko. Hraje se, zpívá a tancuje. Po půlnoci jdeme spát. Ráno snídáme zbytky z prasátka a čistí se zapůjčený gril. V deset hodin nás odváží autobus na nedělní nenáročný výlet. Cílem je obec Valtínov a její okolí. Ranní mlha se zvedá a obloha vyjasňuje. Z louky pod Havlovou horou pokračujeme pěšky k nedalekému vrcholu, kde stojí nová rozhledna U Jakuba. Dřevěná stavba s konstrukcí šestibokého hranolu připomíná svým tvarem tužku. Stožár s výškou 40,7m je druhou nejvyšší stavbou tohoto typu v ČR. 12 Po pohodlném širokém schodišti vystupujeme na vyhlídkovou plošinu. Na mnoha schodech jsou jmenovky. Dovídáme se, že si můžeme koupit schod rozhledny a na zakoupeném schodu bude pak vyryto i naše jméno. Po výhledech do krajiny scházíme k nedalekým kaskádám rybníků a retenčních nádrží. Celá stavba je citlivě zasazena do okolní malebné krajiny. Vystupujeme na louku nad rybníky a v lese hledáme raritu tohoto místa, skalní útvar zvaný Ďáblova prdel. Konečně ji nacházíme, nedělní program je naplněn a my se vracíme zpátky do Valtínova, kde čeká autobus. Jsou dvě hodiny odpoledne, restaurace zavřená, cesta k domovu otevřená. V Jindřichově Hradci stavíme u známé pumpy a čepujeme do láhví jindřichohradecký rum. V Lásenici ještě přestávka na opožděný oběd, a pak už jen asi dvouhodinová jízda domů, kam dorážíme kolem osmnácté hodiny. Zajímavé putování Českou Kanadou končí, nové nápady a náměty na pokračování zůstávají. Snad někdy příště. 
Karel Majer

Srpen 2013

Ve dnech 10. 8. – 17. 8. pořádal KČT Lhenice prázdninový zájezd do Krušných hor. V sobotu ráno vyjíždíme ze Lhenic. První zastávka je v Netolicích, kde nabíráme další turisty. Přes Plzeň a Karlovy Vary 10 míříme do Krušných hor. Krátce po poledni stavíme na Božím Daru, abychom se naobědvali. Zbývá jen pár kilometrů do Loučné pod Klínovcem, kde je zajištěno ubytování v penzionu Lenka. Ještě před tím nás však čeká odpolední výšlap. Zastavujeme u pěšího přechodu do Německa a přes most se dostáváme do Oberwiesenthalu. Malebným městečkem stoupáme vzhůru k několika místním lanovkám. Jednou z nich vyjíždíme na kopec Fichtelberg ( 1215m), odkud se nám naskytují pěkné výhledy do Čech i do Německa. Třináctikilometrový okruh nás přivádí znovu na Boží Dar a odtud stoupáme na nejvyšší horu Krušných hor Klínovec (1244m). Zde chvíli odpočíváme v dřevěné restauraci a po obhlídce okolí (je to zde jedno velké staveniště) sestupujeme pod lanovkou zpátky dolů do Loučné. Před příchodem k autobusu začíná pršet. Dovídáme se, že autobus zde u přechodu bude parkovat. Na jediné přístupové cestě do Loučné, která vede i kolem našeho penzionu, nemůže stát, bránil by ostatním přijíždějícím a odjíždějícím. Zavazadla tak nakonec dopravujeme auty k asi půl kilometru vzdálenému penzionu. Při ubytování jsou drobné problémy, ty však jsou záhy vyřešeny. Malá restaurace spojená s jídelnou je nám 34 ubytovaným těsná, ale dostačující. Milovníky piva zaráží cena 35 korun za půllitr. Jsme však od Německa co by kamenem dohodil. Pod silnicí tekoucí potok tvoří státní hranici. Večeříme, nastává chvíle posezení s hudbou, o půlnoci se jde spát. V neděli se vydáváme autobusem do Bublavy. S trasou jsou problémy, náš autobus se nevejde pod most a čeká nás dlouhá zajížďka přes Kraslice. Do malebného turistického střediska přijíždí autobus asi s hodinovým zpožděním. Nedalekým pěším přechodem přecházíme na německou stranu do Aschbergu a vystupujeme ke zdejší rozhledně. Bohužel automat, který by nás pustil dovnitř, vyžaduje drobné a ty většina z nás nemá. I tak je na co se dívat. Za Scheckensteinem se napojujeme se na naučnou stezku, která vede kolem plavebnímu kanálu, podobnému tomu našemu Schwarzenberskému. Scházíme do Klingenthalu. Ještě mírný kopec, vítá nás Sachsenberg a „ Cesta do nebe“, jak se říká místnímu trháku. Konečně jsme zpátky v Bublavě. Zbývá už jen dojet zpátky na penzion a druhý den je za námi. V pondělí nás dopoledne čeká městečko Albertamy a vrchol Plešivce ( 1028m). Pohodlná lesní cesta náhle končí a místo ní vede lesem hluboká vybagrovaná stoka plná kabelů. Připadáme si jako na tankodromu, přelézáme kopice země, přeskakujeme prolákliny, vyhýbáme se kabelům. Jinudy to ale nejde, kolem je hustý mladý les. Asi po dvou kilometrech se objevuje velká rozjezděná mýtina. Budují zde nové sportovní středisko. Konečně se dostáváme na přerušenou cestu a pod lanovou dráhou na vrchol Plešivce. Někteří se jdou posílit polévkou do restaurace, jiní odpočívají na několika lehátkách, která jsou venku k dispozici. Po odpočinku je další zastávkou Božídarský Špičák. Pod ním pokračujeme pohodlnou Ježíškovo cestou na Boží Dar. Před příchodem k cíli ještě odbočka na naučnou stezku, která vede rašeliništěm. Na Božím Daru si dáváme něco k snědku a odjíždíme na penzion. V úterý měníme program, nejedeme do Bublavy na plánovanou trasu. Objízdná cesta je dlouhá a finančně zatěžující. Náhradní výšlap vede ze sportovního střediska pod Klínovcem do Stráže nad Ohří. Hned na začátku začíná pršet (jediný déšť při našem týdenním putování). Menší část turistů se trhá a ukrývá se před deštěm v hospůdce. Po něm vyráží na okružní lyžařskou trasu. Ostatní pokračují podle plánu. Cesta je pohodlná, její větší část vede mírně z kopce a zavádí účastníky nejdříve k Liščímu kameni. Pěkné místo s tábořištěm, pramenitou vodou a malebným stavením. Po několika dalších kilometrech se objevuje zřícenina hradu Himlštejn. Jsou odtud pěkné výhledy do údolí řeky Ohře. Ještě sestup do Stráže nad Ohří a další putování je u konce. Ve středu vyrážíme z Perninku kolem Perninského vrchu na vrch Tisovský (967m), kde se nachází stará kamenná rozhledna Pajndl z roku 1898. Vystupujeme na ni a obhlížíme široké okolí. Po chvíli odpočinku obcházíme Tisovský vrch a vracíme se stejnou cestou. Odbočka u Perninského vrchu nás dovádí do Horní Blatné. Místo dalšího výstupu na Blatenský vrch a jeho rozhlednu odjíždíme do obce Kovářská. Honza Hamberger zde domluvil návštěvu leteckého muzea, jenž se věnuje největšímu leteckému souboji, který se udál za 2. světové války nad naším územím (11. 9. 1944). Materiály z této události jsou shromážděny v několika místnostech a prohlídka i s krátkým filmem trvá asi hodinu. Na posledním panelu u východu nacházíme krátkou informaci i o letadle „ Black Magic“ sestřeleném nad Lhenicemi. Ve čtvrtek nás čeká nenáročný výšlap přírodním parkem Prunéřovské údolí. I pro místní je toto místo málo známé. Procházíme skalnatým a poměrně hlubokým údolím, v průzračné vodě Prunéřovského potoka se míhají pstruzi, rostou zde vzácné smrky ( také 250letý smrk, výška 50m), někteří nadšenci nachází i dobře ukrytý a neoznačený vodopád, zkrátka krásná krajina. Na konci údolí stoupáme k zřícenině hradu Hasištejn. Z jeho věže je pěkný výhled nejen na údolí, ale i na města pod Krušnými horami. Pomalu scházíme k autobusu. Končí další den našeho putování. Poslední páteční den začínáme na Hoře sv. Šebestiána. Naše kroky směřují do Německa. Nejdříve nás čeká zajímavý skalní útvar podobný naší Panské skále a vyhlídky do krajiny. Pak pokračujeme do Satzungu. Máme smůlu. Vlak, který nás měl popovézt, jezdí jen o víkendech. Musíme tedy do Jöhstadtu zase po svých. Odměnou jsou nám pěkné výhledy do krajiny. Výprava se dělí na dvě části. Zdatnější se vydávají do Vejprt, přes kopec Bärenstein, ostatní jdou přímo. Nakonec se scházíme a odjíždíme na penzion. Poslední večer, country písně, tanec, loučení s personálem. V sobotu po snídani vyrážíme k domovu. První zastávkou je nedaleké město Jáchymov. Nevypadá moc vábně. Hlavně ve vrchních partiích. Část osazenstva autobusu vystupuje u muzea, které disponuje rozsáhlou expozicí o zdejším kraji, ostatní pokračují dolů k místním lázním. Asi po dvou hodinách odjíždíme. Poslední zastávkou je Bečov nad Teplou, kde se nachází Barokní zámek s druhou nejcennější 11 zlatnickou památkou v Čechách – relikviářem sv. Maura. Bohužel, jen někteří dokáží vystát třičtvrtěhodinovou frontu u pokladny. Že se na nás dojde řada, není jisté. Nejbližší prohlídka osm volných míst, další 20, pak ale musíme už odjet. Několik jedincům vytrvá a na prohlídku zámku se dostávají. Ostatní si prohlíží okolí a obědvají ve zdejších restauracích. O půl třetí odpoledne odjíždíme. Končí naše krušnohorské putování. Určitě se vydařilo. Počasí nám přálo celý týden, trasy byly přiměřené, převýšení nevelké, vyhnulo se nám i bloudění. A Krušné hory? Krásně zelené, plné mladého lesa se stříbrnými smrky a spoustou zajímavých míst. Na návětrných kopcích větrníky vyrábějící elektrickou energii. I nad naším penzionem byly tři a každý večer nás svým vrněním ukládaly k spánku. Snad se sem ještě někdy podíváme. 
Karel Majer

Červen 2013

V rámci Slavnosti květů pořádané v sobotu 4.6. Chelčicko – Lhenickým mikroregionem se členové KČT vypravili na výlet do Netolic. Odpolední trasa směřovala nejprve nad Nový Dvůr a U Jána pak po modré turistické značce pokračovala do Greinarova. Odtud už to byl jen kousek do Netolic. Tam se turisté občerstvili v malé hospůdce Na Horánku a po krátkém odpočinku se vydali na zpáteční cestu, tentokrát po červené přes Peklo a Hrbov zpátky do Lhenic. Poslední úsek cesty si z Hrbova zpestřili procházkou rozkvetlými alejemi třešní. Plánovaný výlet do vojenského prostoru Boletice (11.6.) byl vzhledem k počasí přeložen na sobotu 18.6. Bohužel, v tomto termínu se vydala na výlet jen hrstka nadšenců. Autem se nechali odvést do Křišťanova a odtud se vydali nově vyznačenou trasou přes Chlumanský les kolem Chlumu (1190m) do Ktiše. Tam na ně čekalo auto, které je odvezlo zpět do Lhenic. 
K. Majer

Březen 2013

Letošní březen byl jedním z nejchladnějších za poslední roky a turistice nepřál. 23.3. proběhl sraz jihočeských turistů na Kleti, kterým byla zahájena sezóna. Za mrazivého počasí se vydalo z Třísova na vrchol Kletě na 150 turistů, mezi kterými byla i hrstka našich členů. Sezónu zahájil předseda KČT pan J. Stráský. Při této příležitosti byly pokřtěny i dvě nově objevené planety zde na kleťské observatoři. Dostaly název po známých turistech Náprstek a Fritz. Lheničtí turisté pak sestoupili do Chvalšin, odkud je odvezlo auto zpět do Lhenic. 16.3. proběhl také ve lhenické sokolovně tradiční country bál, pořádaný naším klubem. Počáteční obavy z malé účasti se nenaplnily a po osmé večerní byl sál zcela zaplněn. Při písničkách Vodáků se začalo hned tancovat a během večera proběhla také výuka country tanců. Všichni se dobře bavili a mnozí se rozcházeli domů až v ranních hodinách.

K. Majer

Leden 2013

V neděli 13. ledna ještě před sněhovou kalamitou jsme se vypravili do Blanského lesa. Odpoledne jsme se sešli na náměstí a zamířili do Třešňového Újezdce. Odtud jsme pokračovali do Smědečka. Počasí sice přálo, ale foukal nepříjemný vítr. Po krátkém zastavení a zahřátí čajem či grogem jsme sešli po louce k potoku po Smědečkem. Po kamenech jsme přeskákali na protější břeh a začali stoupat lesem ke známému rozcestníku u Jaronína. Pod Buglatou a kolem Pískového kamene jsme pokračovali ke srubu pod Vysokou Bětou. Cestou jsme narazili na vytěžené obrovské bukové kmeny. Docela nás zarazilo, že se v této oblasti tak ve velkém těží. U srubu jsme dopili poslední zbytky zahřívacích nápojů, sešli dolů do Vodice a už za tmy došli do Lhenic.

K. Majer

 

Prosinec 2012

Mezi svátky 28. prosince proběhla v klubovně výroční schůze, na které jsme hodnotili činnost klubu v uplynulém roce a naplánovali některé výlety na rok 2013. V roce 2012 jsme uspořádali letní dovolenou do Malé Fatry na Slovensku a dva víkendové zájezdy, jeden do Žďárských vrchů a druhý do Novohradských hor. Z ostatních jednodenních výletů to byly výšlapy do Blanského lesa, na Šumavu nebo setkání jihočeských turistů v Bavorově. Na rok 2013 jsme naplánovali letní dovolenou do Krušných hor (10. 8. - 17.8.). Pokud jde o členskou základnu, ta je v poslední době stabilní a čítá v současnosti 50 členů. V poslední den roku 2012 se někteří z nás zúčastnili silvestrovského výstupu na Boubín, který byl tentokrát pořádán v duchu pirátů a bukanýrů. Protože počasí závěru roku mimořádně přálo, vystoupalo na vrchol Boubína velké množství lidí. Právě z obavy z velikého počtu lidí se jedna skupina lhenických turistů raději vypravila do vojenského prostoru Boletice a zdolala Knížecí Stolec. Odměnou jim byl nádherný pohled ne vzdálené vrcholy zasněžených Alp. Na Nový rok jsme s ostatními Lheničáky i s asi desítkou přespolních turistů pokořili odpoledne naši Stráž. Poprvé jsme se také na této akci pořadatelsky podíleli.

 

Na závěr turistické sezony pořádal klub tradiční tajný výlet do okolí Lhenic, spojený s večerním posezením při hudbě a tanci. Tentokrát připadl na sobotu 23. listopadu. Počasí bylo nepříznivé, dopoledne poprchávalo a mlha zahalovala obzor. Odpoledne ve 13 hodin byl sraz na náměstí. Z oblohy přestaly vypadávat kapky deště, zbyla jen ta mlha. Vedoucí a plánovač výšlapu Václav nás vedl cestou k „ Obrázku“ a dále kolem celé Stráže jsme došli k hájovně. Odtud jsme sestoupili do Mičovic a pokračovali po silnici do Jámy. Na kraji obce jsme odbočili vzhůru k Borovkům a odtud už to byl jen kousek cesty přes louku a les do Vadkova, kde naše putování končilo. Dorazili jsme tam krátce před čtvrtou odpolední. Na parkovišti před hospůdkou se pekl beránek, uvnitř bylo útulno a teplo. Brzy se rozproudila zábava. Dorazili další účastníci a příznivci, Vodáci to rozbalili a tanec rozvířil vadkovský parket. Pohoda večera však přece jen byla narušena krátce po dvacáté hodině, když se na WC porouchal zámek dveří a uvnitř zůstali skoro na hodinu uvězněni dva muzikanti. Nakonec byli vysvobozeni, zábava pokračovala v nezmenšené míře a skončila dlouho po půlnoci. Poslední výlet i večerní posezení se vydařily a jen těžko se nám odcházelo a odjíždělo domů. KČT Lhenice chce uspořádat k poslednímu prosinci silvestrovský výšlap na Knížecí Stolec. Bude záležet jen na počasí a výšce sněhové pokrývky. Bližší informace budou těsně před akcí vyvěšeny na nástěnce u mapy. 

K. Majer

 

Listopad 2012

HOLAŠOVICE

V neděli 18.11. odpoledne jsme se vydali na pěší výlet z Holašovic do Lhenic.Délka trasy byla asi 15kilometrů. Na výchozí místo nás dovezl linkový autobus. Z holašovické návsi jsme po necelých dvou kilometrechdošli na rozcestí U Vacla a odtud už nás vedla turistická značka směrem na České chalupy. Malebná krajina kolemČeských chalup nás na chvilku zastavila, počasí přálo, jen chvílemi foukal nepříjemný vítr. Cesta dále stoupalakolem samot údolím Chmelenského potoka k osamělé hájovně. Za ní jsme zabočili vzhůru do kopce a došli naznámé rozcestí u Jaronínské bučiny. Odtud už to byl jen kousek do Vodice, kde na nás čekalo krátké občerstvení.Za tmy jsme se pak vraceli do Lhenic.V sobotu 1.12. proběhl na závěr turistické sezony tradiční tajný výlet do okolí Lhenic. Přes bývalé JZD jsme zamířili do Brusné. U Brusenského mlýna jsme přešli Bezdrevský potok a kolem Brusenského vrchu došli narozcestí U Jána. Po silnici jsme pokračovali na Vodici a před ní u kapličky odbočili dolů k potoku a ke mlýnu UŘíhů. Okrajem pole jsme se dostali do bývalé jahodárny a zpět do Lhenic. V turistické klubovně už na nás čekalopečený beránek a občerstvení, kterým jsme turistickou sezonu, tak jako v předešlých letech, ukončili.V pátek 28.12. proběhne v klubovně KČT od 18 hodin výroční členská schůze. Zveme všechny turisty.

K. Majer

 

Říjen 2012

ŘÍJEN V KČT LHENICE

O víkendu 6.-7. října pořádal náš oddíl turistický zájezd do Novohradských hor. Vyrazili jsme už v pátek k večeru a naším cílem bylo centrum Novohradských hor Hojná Voda. Ve stejnojmenném starším, ale útulném hotýlku jsme se rychle zabydleli a večer už patřil muzikantům, zábavě a písničkám.V sobotu ráno, krátce před devátou, jsme se vydali po místním značení na asi osmikilometrový okruh, který nás zavedl pod vrchol hory Vysoká(1034m) a pak zpět do výchozího místa. Přešli jsme silnici a kolem parkoviště jsme začali vystupovat na Kraví horu(953m). Lesní pěšina pozvolna stoupala přes skalní hradby a mnoho samostatných skal, z nichž nejznámější je Napoleonovo hlava, až na samotný vrchol Kraví hory. Zde stojí volně přístupná rozhledna železné konstrukce, ze které se nám otevřely krásné rozhledy směrem na Budějovice, Hlubokou, Kleť, dokonce jsme v mlžném oparu zahlédli i rozhlednu na Libíně. Pěkný výhled byl i na Třeboňsko ajeho rybníky. Po prohlídce okolí jsme pokračovali po červené na Kuní horu(925m). Někteří z nás se vyškrábali na vrchol skalního útvaru, aby měli lepší rozhled. Společně jsme pak sestoupili k rozcestníku pod Kuní horou, kde jsme odbočili na dnes už neznačenou cestu a po ní došli přes Staré Hutě zpět do Hojné Vody. Zde jsme se zúčastnili právě v plném proudu probíhajících Rožmberských slavností. V neděli ráno po snídani a rozlučce s personálem hotelu na nás čekal desetikilometrový pochod do Nových Hradů. Po dvou silničních kilometrech jsme se zastavili u poutního kostela na Dobré Vodě, prohlédli si jeho právě opravovaný vnitřek, nabrali léčivé vody z místních pramenů a začali jsme pomalu scházet po polní cestě k Horní Stropnici. Počasí se povážlivě zhoršovalo a déšť nedal na sebe dlouho čekat. Dohnal nás asi v půlce putování kousek za H. Stropnicí. Raději jsme se vrátili do města. Ve stropnické restauraci jsme si dali oběd a čekali, co počasí vyvede. Na chvíli přestalo pršet a zbývající půlka trasy vylákala mnohé ven, brzy se však museli kvůli dešti opět vrátit. Nezbývalo nám nic jiného, než do Nových Hradů dojet přivolaným mikrobusem. Minuli jsme tak Terčino údolí a tvrz Cukštejn, kterou jsme měli po cestě navštívit. V Nových Hradech jsme si dali rozchod, někteří šli na koncert do kostela, jiní do cukrárny a nebo jen tak na prohlídku právě rozkopaného náměstí a jeho okolí. Déšť sice zeslábl, ale hodně se ochladilo. Nezbývalo než se po dvou hodinách strávených ve městě vydat na zpáteční cestu k domovu, kam jsme dorazili krátce před setměním.

K. Majer

 

Září 2012

Září v KČT Lhenice

V sobotu 8.září proběhla ve Vadkově poslední část Vadkovského letního hraní Loučení s létem, kterého se tradičně také účastníme. Počasí přálo, na Štěrbů zahradě bylo vše připraveno, sladké i slané zákusky na stolech,v udírně dobré klobásy a nad ohněm ve velikém kotli se hřál guláš. Lidí přišlo tak akorát, zato muzikantů bylo více. Celý večer zahájili lheničtí Vodáci, pěkné folkové písničky zahrála parta muzikantů z Budějovic, kteří si říkají Sešlost a závěr celého večera obstarali Nezmaři v netradičním složení. Známé písně si s nimi mohl zazpívat snad každý. Jen těžko jsme se po vydařeném večeru pozdě v noci rozcházeli.15. září jsme se vypravili na odpolední vycházku do Netolic. Tentokrát jsme zvolili tu nejznámější trasu přes Hrbov, kolem rybníků a přes Peklo do Netolic.S netolickými turisty jsme byli domluveni, že zde posedíme v nově otevřené kavárně Harlequin. Našla se i chvíle pro kytary a písničku. Kolem deváté večerní jsme se pak nechali odvézt auty domů.Někteří naši turisté se také zúčastnili dvou zájezdů, pořádaných netolickými turisty. První byl dooblasti Bechyňska na Židovu strouhu a druhý na Šumavu, kde turisté přešli známou hřebenovkuz Třístoličníku na Plechý a sestoupili kolem Plešného jezera do Nové Pece.

Karel Majer

 

Květen 2012

O víkendu 5.-6. května jsme uspořádali dvoudenní zájezd do Žďárských vrchů. V loňském roce se tento zájezd neuskutečnil z důvodu malého zájmu, letos i přes podobné nesnáze jsme se v pátek večer vypravili na cestu. Cílem bylo rekreační středisko Tři Studně. Kolem desátá večerní jsme se ubytovali v zařízení DDM Praha. Druhý den ráno nás čekal okruh Žďárskými vrchy. Po snídani a prohlídce nejmenšího náměstí světa zvaném  náměstí Evropské unie, otevřeném místními recesisty v roce 2004, jsme sešli k rybníku Sykovec. Zde jsme odbočili na zelenou značku a kolem Medlovského rybníku došli na Medlov, kde se nachází velký rekreační komplex z dob minulých. Dále cesta pokračovala přes Paseckou skálu do osady Kadov . Přes Samotín jsme došli na Dráteníčky, kde jsme na louce pod lesem vydatně posvačili. Kousek nad námi slézali horolezci Drátenickou skálu. My jsme zamířili k Malinské skále a po výstupu na ni se nám naskytly pěkné výhledy do okolí. Po příchodu na rozcestí Devět skal jsme se rozdělili. Ti zdatnější vyrazili ke skalám a nazpět, aby pak za ostatními pokračovali po okruhu dále kolem Žákovy hory, pramene Svratky a přes Fryšavský kopec zpět na Tři Studně. Celý okruh nebyl ani tak náročný stoupáním a klesáním jako spíše počtem kilometrů. Ti nejzdatnější ušli kolem 30 kilometrů. Večer jsme strávili v restauraci hotelu U Loubů, kde místní nadšenci pořádali pyžamovou párty. Na ní vyhrávala kavárenská kapela a my se dobře bavili až do samé půlnoci.

V neděli ráno po snídani jsme se vypravili do Žďáru nad Sázavou. Zde jsme si prohlédli poutní kostel na Zelené hoře a místní zámek s bazilikou. Ještě před polednem jsme dojeli na Veselý kopec, kde se nalézá skanzen starobylé lidové architektury. Po prohlídce a občerstvení jsme se vydali kolem druhé odpolední nazpět do Lhenic.

Karel Majer

 

Duben 2012

Knížecí Stolec (1226m)

Téměř před deseti lety jsem se s L. Kovářem zúčastnil jakéhosi semináře v Českém Krumlově. Téma bylo pro nás zajímavé, jednalo se totiž o turistické zpřístupnění Vojenského újezdu Boletice. V konceptu bylo okolo deseti tras po okrajích prostoru,několik dovnitř s průvodcem. Co zůstalo? Dvě,tři trasy pro pěší a cykloturisty po okrajích újezdu a od letošního roku nově vyznačená modrá ze Záhvozdí na Knížecí Stolec. A tam jsme se vydali jednu dubnovou neděli(22.4.) i my. Počasí nic moc.ale nás už nemohlo nic zastavit. Ten plánovaný kopec jsme brali jako vlci kořist. Už ten začátek byl nečekaný a zajímavý, úplně mimo původní plán. Náš průvodce Honza, který zde bydlel a pracoval na lesní správě, nás vytáhnul k prameništi řeky Blanice. Hrneček, který tam pověsili pánové Munzar s Ludvíkem už tam není, zato je tam nová informační tabule. Následuje zastávka na místě bývalé školy v osadě Květná, díváme se na místo, kde stávala vesnice Ondřejov. Tam jezdilo JZD Vadkov dělat sena. Naposledy se ves objevila ve filmu Dobrý voják Švejk- scéna odstřelení kostela. Pak už po modré vzhůru k vrcholu. Ten nás vítá v chladu a mlze, začíná padat sníh. Na chvilku se vyjasní, vidíme blízké vrcholky úplně jinak, než je známe. Kleť, Libín, Plechý a ostatní šumavské kopce. Vzdálené Alpy jen tušíme. Otevírám vrcholovou knížku. A podívejme se, naši povedení kamarádi z Č.Budějovic už nás předběhli. Už z loňska tu vidím záznam spolužáka Pavla z Volar, ti nečekali na oficiální otevření. Následuje nezbytná fotka a vrcholový přípitek lhenickou slivovicí. Cestou zpět si prohlížíme památník na rok 2007, kdy v lednové noci orkán Kyrill smetl v oblasti Knížecího Stolce a Lysé okolo milionu kubíků dřeva. Už ale vidíme nové,malé stromky, za sto let tu bude určitě vzrostlý les, a také lidé v zaniklých osadách a vesnicích. Vracíme se po perfektních asfaltových silničkách, ale to už jinak nebude.Vojenské lesy tu mají pořádek. Starají se, cesty jsou osazeny dřevěnými cedulemi s pěknými názvy. Na celé trase jsme nepotkali jediného turistu, to už jsme dlouho nezažili. Pet lahve jsme viděli jen u míst, kde se těží, nebo těžilo dřevo. Takže snad už budeme moci navštěvovat zdejší prostor i nadále. Jediným nebezpečím by bylo, jak pravili zlí jazykové, že by turisti plašili generálům-myslivcům jeleny.

Na závěr ještě informace pro další turisty. Na současných mapách modrou ještě nenajdete, snad v dalším vydání. Trasa je přístupná jen o sobotách a nedělích.

Trasa: Záhvozdí-Adolfův kámen-Knížecí Stolec-Záhvozdí. Délka 15km. Převýšení 470m. Přejeme vydařený výlet.

Jan „Štěrba“ Hamberger

 

Březen 2012

V neděli 18.3. odpoledne jsme se vypravili na první jarní výlet do okolí Lhenic. Naše cesta začala na náměstí a vedla přes kopec kolem Stráže do Ratiborovy Lhoty. Pod cestou od Šipanů do Mičovic byla první plánovaná zastávka. Touto dobou zde rozkvétá tisíce bledulí a podívaná na ně opravdu stojí za to (viz foto). Po příchodu do Lhotky jsme tentokrát nezabočili směrem na Kralovice, ale vydali jsme se na druhou stranu přes samotu u Prajerů do Klenovic. Odtud jsme pokračovali dále do Jámy. Zde nás přivítala paní hostinská domácí jitrničkou a dobrým pivem Po občerstvení nás už čekala jen zpáteční cesta do Lhenic.

V sobotu 24.4. proběhlo v Bavorově  zahájení turistické sezony turistů Jihočeského kraje( už 57.), kterého jsme se zúčastnili. Naše putování začalo na Lomečku, kam jsme se nechali dovézt. Pěknou nenáročnou trasou jsme se vydali přes Libějovický vrch na Libějovické Svobodné Hory. Dále pak cesta pokračovala přes Vodňanské Svobodné Hory do Bavorova. Na této cestě připravili pořadatelé pro účastníky náročný turistický kvíz, ve kterém jsme byli velice úspěšní a odnesli si několik hodnotných cen (knihy,DVD). Po setkání turistů v Bavorově jsme si přidali ještě pár kilometrů, které vedli cestou necestou kolem Blanice do Blanice. Na železniční zastávce jsme se potkali s ředitelem Národního parku Šumava panem Stráským  a jeho manželkou. Do příjezdu vlaku jsme si s ním nezávazně povídali. Pak jsme popojeli do Strunkovic, kde na nás čekalo auto a odvezlo nás zpátky domů.

K. Majer

Leden 2012

Jak už se stalo v posledních letech tradicí a pokud počasí přeje, vyrážíme v lednu do Blanského lesa. Tentokrát jsme se nechali v neděli 15.1. po obědě dovést linkovým autobusem do Dobšic a odtud zamířili na tradiční výšlap. Protože z Dobšic žádné značení na Vysokou Bětu nevede, nezbývalo než se spolehnout na naše orientační schopnosti a na Bedřišku, která už výstup tímto směrem jednou podnikla. Cesta vedla jak po svážnicích, tak i přímo vzhůru bukovým lesem. Několikrát jsme i zapochybovali, že vyjdeme na správném místě. Naše obavy však byly plané a po necelých dvou hodinách jsme dorazili na Vysokou Bětu. Průsekem nedaleko vrcholu se nám otevřel krásný pohled na Lhenice s okolím a přes Stráž jsme dohlédli až na některé šumavské kopce. Z Vysoké Běty jsme pak sešli ke srubu a po svážnici zašli k Hantlově studánce. Poprvé za ta léta, co k ní chodíme, byla bez vody. Listopadové sucho a nedostatek vláhy  vykonaly své. Po návratu ke srubu a doušku slivovičky jsme namrzlou lesní cestou  sestoupili do Vodice. Krátké občerstvení v místníhospůdce, a pak už jen cesta domů do Lhenic.

K. Majer

 

Prosinec 2011

Také turisté bilancovali

Koncem prosince 27.12. proběhla v klubovně výroční členská schůze, která hodnotila činnost klubu v roce 2011, schválila zprávu o hospodaření a nastínila v hrubých rysech činnost na rok 2012. Z činnosti v roce 2011 můžeme připomenout vydařenou letní dovolenou v Orlických horách, nedokončený přechod Šumavy, z výletů do okolí Lhenic  výšlapy do Blanského lesa, do Chrobol, do Kralovic, na Ktišku, na Lomec a mohli bychom jmenovat ještě další. V roce 2012 je na květen naplánován víkendový zájezd do Žďárských vrchů, který se nepodařilo uskutečnit v uplynulém roce, v létě pak tradiční týdenní dovolená, jejíž cílem ( pokud bude dost zájemců) by měla být Malá Fatra na Slovensku. Ostatní výlety se plánují vždy první úterý v měsíci. Po skončení schůze se rozproudila volná zábava.

Poslední den v roce se lheničtí turisté společně z více než tisícovkou dalších zúčastnili tradičního silvestrovského výstupu na Boubín, konaného tentokráte v duchu cirkusovém. Na Nový rok se většina z nás vypravila odpoledne na lhenickou Stráž, jen hrstka věrných předešlým  Novým rokům  zamířila brzy ráno na Libín. Konečná zastávka byla ještě v klubovně, kde jsme se ohřáli,  popovídali si a dojedli a dopili to,co zbylo po silvestrovské noci.

K.Majer

 

Říjen 2011

Výlet na Heidel

 

V den státního svátku (v pátek 28.10.) se lheniční turisté vypravili do Německa. Jejich cílem byl vrchol Heidel, vzdálený asi 11 kilometrů od Haidmühle. Ráno jsme se dopravili auty do Chrobol a odtud odjeli vlakem do Nového Údolí. Krátce po desáté jsme došli do Haidmühle. Na mostě přes místní potok jsme vinou nejasného značení vyrazili nesprávnou cestou, vedoucí kolem státní hranice. Zjistili jsme to asi po dvou kilometrech. Odbočili jsme proto na neznačenou cestu a po nějaké době a různých nesnázích jsme  konečně narazili na tu správnou vedoucí na Heidel. Pak už putování pokračovalo bez nesnází a kolem půl druhé odpoledne jsme byli na vrcholu. Dominantou Heidlu je vysoká dřevěná rozhledna, kterou zde nechaly vystavět okolní obce. Jsou zde vybudována posezení a přístřešky s tabulemi, které prezentují jednotlivé obce. I když předpověď počasí slibovala na vrcholcích Šumavy jasnou oblohu, realita byla jiná. Slunce se marně snažilo proniknout nízkou oblačností, takže výhledy byly takřka nulové. Po necelé hodině marného čekání na lepší počasí jsme se vydali na zpáteční cestu. Tentokrát už bez nesnází jsme dorazili krátce před pátou večerní do Nového Údolí. Ve vyhřáté restauraci jsme počkali na poslední vlak, který nás odvezl zpátky do Chrobol. Pak už zbývala jen krátká cesta auty domů.

K.Majer

 

Srpen 2011

Orlické hory 2011

(Turistická vzpomínka na léto)

Ve dnech 13.8.-20.8. uspořádal KČT Lhenice tradiční letní dovolenou, tentokráte do Orlických hor. V sobotu ráno odjíždíme autobusem směrem na Prahu , dále Hradec Králové a Teplice nad Metují. Naší první zastávkou je Skalní město Adršpach. Na parkovišti stojí stovky aut a autobusů,ve skalách potkáváme mnoho návštěvníků, hlavně Poláků. Šestikilometrový úsek, kterým procházíme, je plný schodů, žebříků ,lávek, úzkých průlezů a krásných pískovcových skal. Po prohlídce  míříme na ubytování do Deštného v Orlických horách. Horský hotel Alba, nejstarší v širokém okolí, není z venku nic moc, uvnitř je však opraven a přebudován. S námi zde pobývá i parta plzeňských turistů s dětmi. Problém nastává pouze s naším ponocováním. Nakonec dochází ke kompromisu a my můžeme posedět,bavit se a zpívat každý den do půlnoci .

V neděli ráno po snídani vyrážíme na první túru, jejíž hlavním cílem je nejvyšší kopec v Orlických horách Velká Deštná (1115m). Za osadou Jedlová nás čeká krátké stoupání k osamělému a zanedbanému kostelu sv.Matouše. Uvnitř jsou umístěné panely, které podávají informace o historii zdejšího kraje, jinak je kostel prázdný. Po prohlídce pokračujeme přes Luisino Údolí na vrchol Velké Deštné. Potkáváme turisty, fotíme se a po krátkém odpočinku pokračujeme hřebenovou trasou, zvanou Jiráskova cesta, dále na Šerlich (1019m). Zde stojí od roku 1925 známá Masarykova chata zbudovaná Klubem českých turistů. Někteří si dávají pozdní oběd, prohlížíme si okolí a z výhledů se díváme jak do české, tak i polské krajiny. Pak už čeká jen cesta z kopce dolů do Deštného.

Další den se od hotelu vydáváme k Šerlišskému mlýnu. Dříve klidné a zapomenuté místo s mlýnem a hájovnou je dnes křižovatkou značených cest, které přicházejí z pěti směrů. Místo mlýna stojí hotel, nachází se zde různá sportovní zařízení a sjezdovka.Teď v létě se po ní prohánějí tříkolky. I několik našich odvážných žen usedlo do tříkolky a nechalo se vlekem vytáhnout na kopec. Odtud se neohroženě spustily dolů a sklidily zasloužený obdiv. Cesta pokračuje, procházíme přírodní rezervací Bukačka s naučnou stezkou a s více než 250 druhy rostlin. V Polomském sedle se rozdělujeme na dvě party. Jedna pokračuje na Polomský kopec (1050m) a přidává si menší okruh navíc. Ostatní  se vrací přes Sedloňovský vrch (1049m), kolem linie bunkrů z let1937-38, zpátky do Deštného.

V úterý nás čeká pevnost Hanička. Přicházíme k ní z parkoviště, kam nás dovezl autobus. Jméno dostala po nedaleké osadě a v roce 2007 byla vyhlášena technickou kulturní památkou.  Patřila ke komplexu opevnění, který byl vybudován proti fašistickému Německu. Po roce1975 byla  pevnost přestavěna na protiatomové stanoviště. Prohlídka  trvá asi 80 minut, čeká na nás 5°C, šest bojových objektů a přes kilometr podzemních chodeb a sálů s různým zařízením.  Po jejím skončení  se vydáváme na  Anenský vrch(991m), který se nachází v hlavním hřebenu Orlických hor. Od roku 2010 zde stojí nová nevelká rozhledna Anna,17m vysoká, ze které jsou pěkné výhledy nejen na Orlické hory,ale také na Králický Sněžník, Bystřické hory a do Polska. Po chvíli pokračujeme po Jiráskově cestě na Mezivrší. Odbočujeme na zelenou a  sestupujeme do Říček k autobusu. Malá skupinka ještě pokračuje dále na Pěticestí a teprve pak míří do Říček.

Ve středu odjíždíme autobusem do Klášterce nad Orlicí. Kousek jdeme kolem přehrady Pastviny, pak stoupáme úžlabím a přicházíme do Českých Petrovic. Po občerstvení  v místní restauraci nás silnice zavádí do osady Čihák. Hned za domy se vine potok tvořící českopolskou hranici. Několik jednotlivců postává před zavřenou a opuštěnou horskou chatou Klubu turistů a nostalgicky vzpomíná na dobu před pětadvaceti lety, kdy před chatou zastavil autobus se lhenickými vodáky a na dva dny opanoval místní restaurační zařízení. Dlouho do noci zde bylo rušno a stoly se pod tíhou tanečníků bortily jako domečky z karet. Na kopci za silnicí stály stany a někteří z nás spali dokonce u potoka s hlavou opřenou o hraniční kámen. Tak jako tenkrát je dnešním cílem našeho putování Zemská brána, skalnaté údolí Divoké Orlice na státní hranici asi kilometr vzdálené. Docházíme k němu a z opraveného jednoobloukového mostu se díváme na balvanovité řečiště. To v úseku několika stovek metrů lemují výrazné skály, působící dojmem vstupní brány do Čech. Scházíme dolů k říčce a přes kameny se dostáváme k Pašerácké lávce, po které přecházíme na druhou stranu. Ve dne prý sloužila potřebám dřevorubců a formanů, v noci pak k pašování různého zboží. Za ní začíná tři kilometry dlouhá naučná stezka. Dále se údolí rozšiřuje a objevují se různá rekreační zařízení. Úzkou pěšinou kolem řeky se pak vracíme do Klášterce k autobusu.

Na čtvrtek je naplánován odpočinek. Někteří zůstávají na místě, většina však nehodlá jen tak lelkovat a vydává se autobusem na prohlídku Opočna a Dobrušky.

Pátek je posledním dnem našeho pobytu v Orlických horách a čeká nás také poslední část hřebenovky. Předpověď počasí, která nám doposud přála,  slibuje na odpoledne déšť. Odjíždíme do Zdobnice a stoupáme vzhůru na Pěticestí. Odtud pokračujeme hřebenovkou ke Kunštátské kapli. Osamělá a zanedbaná stavba sloužila v dávných dobách duchovním potřebám převážně tyrolských dřevorubců zde pracujících. Klečí a nízkým porostem směřujeme na Tetřev(1043m) a Střední vrch. Částečně se odkrývají výhledy na českou i polskou stranu. Obloha je zakaboněna, mraky se blíží, brzy bude pršet. Scházíme k úzké silničce na rozcestí Pod Homolí, kde čirou náhodou potkáváme našeho řidiče na kole. Domlouváme se na změně dnešního plánu. Řidič odjíždí k autobusu, my sotva stačíme obléknout pláštěnky a už je tu pořádný liják. Rychle sestupujeme dolů do Čertova Dolu.Trvá to asi třičtvrtě hodiny. Autobus už tam čeká. Déšť neustává, a proto odjíždíme zpět na ubytování. Ke zdolání zbytku hřebenovky nám chyběly tři kilometry. Rozlučkový večer probíhá tradičně, tak jako ty předchozí, jen s tím rozdílem, že konec je až dlouho po půlnoci.

V sobotu po snídani zajíždíme do Náchoda na prohlídku zámku a města. Ve dvě odpoledne vyrážíme na zpáteční cestu. Dáváme sbohem Orlickým horám, které jsou o něco málo nižší než naše Šumava. Na rozdíl od ní jsou však krásně zelené. Lýkožrouta jsme nikde nepotkali, počasí nám přálo, na  toulkách jsme poznali mnoho zajímavých míst a domů si odvážíme spoustu pěkných zážitků. Určitě stálo za to se sem podívat.    

K.Majer

 

Červenec 2011

PŘECHOD ŠUMAVY, aneb čundr po padesátce.

 

(Očima nejmenovaného účastníka, který přenesl svoji kytaru přes šumavské kopce a cestou si ani nebrnknul..)
 
1.část: Vlakem do Železné Rudy
Toulat se po Šumavě jen tak s báglem na zádech,mít v něm veškeré živobytí, v noci spát pod širákem, nestarat se o čas, zkrátka vrátit se na chvíli do mladých let, kdy jsme vyráželi v   létě na  čundr, to jsme chtěli ještě jednou prožít a taky zkusit, zda na to naše tělesná schránka po padesátce bude mít. Nápad zrál delší dobu, až konečně letos jsme se odhodlali ho uskutečnit. Termín byl stanoven na první den prázdnin.
Předpověď nevěstí nic dobrého, déšť a velkou zimu. Na tuto roční dobu počasí zcela nepochopitelné. Na lhenickém náměstí se krátce před jedenáctou dopolední schází šest nadšenců. Ostatní odradilo počasí. Nejmladšímu je 54 ,nejstaršímu 66 let. V plánu máme přejít Šumavu ze Železné Rudy do Nového Údolí. Větší část cesty kopíruje státní hranici s Německem, na trase se nachází několik nouzových nocovišť a její délka měří asi  70 kilometrů. Jediným civilizačním místem, kterým projdeme, je Modrava. Domlouváme se, že pokud bude špatné počasí nebo nastanou jiné problémy, tak naši anabázi přerušíme. S tímto předsevzetím vyrážíme autobusem do Č.Budějovic. Rychlík na Plzeň má zpoždění, takže zrychlený přesun od autobusu byl zbytečný. Luboš nás neomylně vede k poslednímu vagónu, který je sice prázdný, ale bohužel taky odpojený.  Raději se vracíme zpátky mezi lidi. Konečně vyjíždíme. Někomu se může zdát , že to na Šumavu bereme oklikou, ale my ten čundr chceme mít se vším, co k němu patří, tedy i s jízdou vlakem. Někteří  dokonce marně vzpomínají, kdy naposled vlakem jeli. Plzeňský kraj nás vítá nepříjemným deštěm. Stále doufáme, že se to zlepší. Chmury zahání doušek dobré slivovičky.Snad nám vydrží až na Šumavu, rána tam určitě budou chladná.  Na nádraží v Plzni je všudypřítomný  chaos, vlaky nabírají další zpoždění. Někdo prý ukradl na trati část troleje. To nám ještě scházelo! Přestupujeme. V osobáku do Klatov se od průvodčího dovídáme,  že za námi jede zpožděný rychlík Praha-Železná Ruda, do kterého máme v Klatovech přestoupit.  Rychlíkem cestuje málo lidí, ve vagónu jsme sami. Konečně Železná Ruda. Vystupujeme. Neprší.  Je pět hodin a my míříme k nejbližší restauraci na večeři. Něco teplého do žaludku by bodlo. Tatarák  to je to nejteplejší! Po večeři odjíždíme prázdninovým cyklobusem do Nové Hůrky. Zbývá dojít asi dva kilometry k nouzovému nocovišti na bývalé Hůrce, kde ráno zahájíme přechod Šumavy. Váháme. Obloha je zakaboněná. Kousek od zastávky stojí u silnice penzion, míříme k němu. Pak se uvidí. A také vidíme! Sotva zasedneme ke stolu, začíná  bičovat okna restaurace prudký liják. Majitelem penzionu je bývalý československý reprezentant v cyklistice, všude kolem jsou vystaveny ceny a poháry. Hostinská je příjemná, pivo dobré, počasí, že bys psa nevyhnal. Ptáme se na nocleh a máme štěstí. Za penzionem stojí dřevěný srub, ve kterém jsou palandy připravené pro naše spacáky. Paráda! Z báglu vytahuji kytaru, příjemný večer při kytaře může začít. Zábavu však neustále kazí dvojice namol opilých zaměstnanců národního parku. Po nějaké době se nám konečně daří dotáhnout zemdlená těla ven do přistaveného auta. Mladý řidič je naštěstí střízlivý. Lokál tuto noc patří jen nám. Hostinská jde spát, protože ráno čeká nápor přijíždějících hostů, my zpíváme, povídáme si s majitelem o Šumavě a snažíme se nemyslet na zítřejší počasí. Na závěr hezkého večera přináší hostitel dva likéry, vyrobené podle vlastní tajné receptury. Ochutnáváme, jsou opravdu dobré. Jedním z nich prý za čas převálcuje becherovku. Kdo ví?  Necháme se překvapit. Je po půlnoci, jdeme spát, liják nepřestává. Zítra nás čeká perný den, jak perný to ještě zatím netušíme.
 
2.část: Z Hůrky na Modravu
Ráno drobně prší, začíná první den našeho putování Šumavou. Snídáme, platíme padesátku za nocleh, při dnešních cenách něco neuvěřitelného. Loučíme se s hostiteli a vydáváme se na bývalou Hůrku, kde jsme měli nocovat. Před více než sto lety bychom procházeli významnou osadou s mnoha domy, hospodou, kostelem, Tureckým domem (pro turecké obchodníky) a světoznámou sklárnou, která proslula výrobou benátských zrcadel. Vše ale zmizelo v nenávratnu. U nouzového nocoviště, které nejmladší Honza(ve výpravě máme tři) trefně nazval ohrádkou pro koně se záchodem, potkáváme prokřehlou a promočenou dvojici mladých lidí. Jejich stan v noci nevydržel nápor deště. Ohraničený plácek bez přístřešku, kontejneru a  ohniště  pojal totiž národní park na naléhání EU jako úlitbu bohům, v duchu starého přísloví, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. Ještě že jsme přespali ve srubu. Za příznivého počasí bychom určitě zašli k obnovené kapli, sloužící jako památník obětem ozbrojené ostrahy hranic, dnes však pokračujeme dál k jezeru Laka. Čeká nás prý u něj překvapení, tvrdil navečer majitel penzionu. A měl pravdu! Krajina kolem jezera je rozryta velkým množstvím vývratů staletých stromů napadaných přes sebe, zkázu umocňuje na Šumavě všudypřítomný brouk. Podobné obrázky uvidíme cestou  ještě vícekrát. Po krátké svačině scházíme k Prášilskému potoku. Počasí se začíná umoudřovat, sem tam prokukuje mezi mraky sluníčko s modrou oblohou, je však větrno a chladno. Frantův most přes potok,který zde stával, asi vzala velká voda, místo něj byla vybudována nová dřevěná lávka. Přecházíme ji a začínáme stoupat na Poledník. Dlouhé stoupání s plnou bagáží nám dává zabrat, síly rychle ubývají. Na odbočce do Prášil potkáváme první sváteční turisty a vypadá to, že na dlouhou dobu i poslední. Konečně ve tři odpoledne jsme na vrcholu Poledníku (1315m). Před námi sem dorazilo několik cyklistů, turisty bys na jedné ruce spočítal. Dominantou jinak také Polední hory je přestavěná 37m vysoká vyhlídková věž s 227 schody, původně sloužící vojenským účelům. Výhled je prakticky na celou Šumavu a Bavorský les. „Zelenou střechu Evropy“ máme jako na dlani. Velký Javor, Roklan, Luzný, Boubín, Javorník, hrad Kašperk a mnoho dalších kopců a pamětihodností. Silný a studený vítr nás vrací z vyhlídky rychle na zem. I zde to však fučí a ani přístřešky kolem malého bufetu před zimou a silným větrem nikoho neuchrání. O nouzovém nocovišti, kde máme přespat, darmo mluvit. Je nám trochu líto nejstaršího Honzy,který se na přespání zde na vrcholu moc těšil. Poledník je totiž jeho srdeční záležitostí. V 60.letech, co by mladý elév vojenských staveb, pomáhal objekt protivzdušné obrany na Poledníku budovat a dovede o těch dobách zajímavě vyprávět. Všichni však víme, že přespat tady nemůžeme, v noci to bude ještě horší, už teď se tetelíme zimou. V bufetu si objednáváme  polévku, klobásu a pivo a padá jednomyslné rozhodnutí vydat se dolů z kopce na Modravu. Dvanáctikilometrový úsek byl sice naplánovaný na druhý den, ale není zbytí, musíme dolů, někam do závětří.  Do páté odpolední zbývá deset minut. Vyrážíme. Cesta je rovná a asfaltová, na nohy to nejhorší, co může být. Právě touto cestou, v době výstavby vojenského zařízení, vyvážela auta materiál a lidi nahoru na Poledník. Scházíme podél Javořího potoka  na Javoří pilu. Tělo začíná stávkovat, v místech bývalé strážní roty padáme do vlhké trávy a půl hodiny odpočíváme. Nohy jsou od asfaltu setřesené, chodidla pálí. Konečně se zvedáme a pokračujeme dále jedním z nejhezčích koutů Šumavy. Snažíme se vnímat podvečerní atmosféru šumavské krajiny a nemyslet na bolavé nohy. Ještě jeden odpočinek u Rybárny. Konečně Modrava. Je půl deváté večer. Míjíme nouzové nocoviště a usedáme v nejbližší restauraci. Jarda a prostřední Honza to balí a odjíždějí domů. Jejich nohy, které ani na začátku pochodu nebyly úplně fit, nevydržely dvojnásobnou dávku kilometrů a zátěž batohu. Loučíme se, zůstáváme čtyři. Po večeři debatujeme o blížící se noci a následujícím dnu. Podle předpovědi má celý den pršet. Od Poledníku se blíží obrovské černé mraky. Hospoda zavírá. Kousek od ní je Návštěvnické centrum dřevařství, velké muzeum s velkou dřevěnou terasou shora krytou. Jdeme tam tedy na návštěvu. Na terase rozbalujeme spacáky a uléháme. Podlaha je tvrdá, ale snad to nějak přežijeme. Za chvíli nás napodobuje několik zbloudilých cyklistů. Od blízkého potoka stoupá chlad, nárazový vítr občas  profoukne až na tělo. Začíná pršet. Zavrtáváme se hlouběji do spacáku a pomalu usínáme.
 
3.část: Z Modravy na Strážný
Spíme na Modravě. Modrava,která byla v dávných dobách založena  jako rybářská osada, je dnes známým turistickým a rekreačním centrem a spolu  se svým okolím patří k nejkrásnějším a  nejvyhledávanějším místům  Šumavy. Tříjezerní a Chalupská slať, Modravské slatě, Roklanský potok, Filipohuťský a Modravský potok přecházející v říčku Vydru, Rybárna a mnoho dalších přírodních útvarů a zajímavostí láká za pěkného počasí ke krátkým procházkám i delším výletům. My se však na terase dřevařského muzea  probouzíme do chladného a deštivého rána. Venku je jak v prádelně, vrcholky stromů jsou ponořeny do mlžné peřiny. Za sebou máme 30 kilometrovou štreku z Nové Hůrky na Modravu, před sebou trasu k Pramenu Vltavy a dále na Bučinu, kde se nachází další nocležiště. Balíme spacáky, překračujeme těla spících cyklistů a vyrážíme. Kousek za Modravou na prvním odpočívadle vytahujeme z báglu plyňák, vaříme snídani a vedle v potoce provádíme ranní očistu. Cesta dál pokračuje na Březník, my však odbočujeme směrem na Ptačí nádrž. Čeká nás táhlé stoupání na Černou horu (1315m). I když se pořádně namáháme, má to jednu výhodu. Při mírném dešti stačí kapky na oblečení osychat a my jsme relativně v suchu.  Pod vrcholem Černé hory potkáváme první turisty. Výhledy nejsou žádné, proto se nezdržujeme a scházíme k Pramenu Vltavy (1172m). Jestliže jsme se na Poledníku začali odklánět od státní hranice, teď k ní znovu přicházíme a dál nás bude provázet až do cíle. Nový pramen Vltavy nedávno objevený  nemůžeme najít, staré cedule sice zmizely, ale na nových je pusto a prázdno. Začíná lejt jako z konve, rychle se schováváme pod krytý přístřešek. Horký čaj a svačina nám jistě prospějí. Od Kvildy přicházejí další turisté. Za chvíli je přístřešek plný. Pršet nepřestává. Většina z příchozích výšlap vzdává, dělá čelem vzad a vrací se zpátky na Kvildu. My po více jak hodině pokračujeme. Přelézáme horu Stráž (1308m), připadáme si jako doma, jen ten vrchol je o pár stovek metrů výše. Pomalu scházíme na Bučinu (1162m). Dnes už zaniklá osada Bučina bývala nejvýše položenou osadou na Šumavě. Na začátku 20.století zde žilo asi 400 obyvatel (z toho 4 Češi), bývala zde obecná škola, finanční stráž, celní úřad, dokonce i spořitelna a dva hotely. Dnes je dominantou tohoto místa nová horská chata  „Alpská vyhlídka“. U ní stojí asi 50m dlouhá ukázka železné opony. Déšť, který nás na chvíli nechal na pokoji, začíná znovu sílit. Nejdeštivější šumavské místo (ročně 1600mm srážek) nám tento fakt přece musí  dokázat. Raději rychle mizíme v restauraci. Obědváme. Jsou dvě hodiny odpoledne, na nouzové tábořiště se nám nechce. Jen tak ze zvědavosti se ptáme na nocleh. Dvoulůžkový pokoj stojí 2000 korun. To je tedy pálka! Protože máme dost času, rozhodujeme se, že dnešní trasu prodloužíme na Knížecí pláně. Zde buď někde v závětří penzionu přespíme nebo odjedeme domů. Kolem půl čtvrté vyrážíme.  Krajina, kterou teď procházíme, se mění z horské, kopcovité v planinu s loukami a malými lesíky. Zase jiný ale neméně krásný kout Šumavy. Za příznivého počasí bychom viděli Alpy, dnes však mlha vše zakrývá a déšť nás popohání dopředu. Jsme u bývalé osady Knížecí pláně založené knížetem Schwarzenbergem v roce 1792. Ve své době měla dřevařská osada na 60 domů a přes 500 obyvatel. Dnes se zde nachází pietní místo s obnoveným hřbitovem a vztyčeným křížem na vyvýšenině, kde stával  kostel. Před ním je umístěn zde nalezený znak Schwarzenbergů . Vše doplňují jména obyvatel zaniklé osady, padlých za 1.světové války. Odbočením na toto pietní místo se však dopouštíme osudného omylu a míjíme vytoužený penzion. Scházíme do údolí úzkou pěšinou. Mokrá tráva nám sahá až do pasu, odbočka ze večeří a odpočinkem nikde. Zastavujeme se na  státní hranici u Červeného potoka. Co teď? Od pasu dolů  jsme mokří, Lubošovo botasky jsou plné vody, nejstarší Honza má od předešlého dne odlepenou patu boty, přichycenou provizorně dvěma šroubky, které však nedrží. Já ani nejmladší Honza na tom nejsme o moc lépe. Chvíli koketujeme s myšlenkou vrátit se zpátky k penzionu. Dvoukilometrová chůze vysokou a mokrou trávou nás však odrazuje. Je krátce před šestou večerní a dojít do Strážného představuje ještě dvanáct kilometrů (vzdálenost stejná jako včera, ale je o hodinu více). Domlouváme se, že to zkusíme a na Strážném naše putování přerušíme a dokončíme za příznivějšího počasí. Pokračujeme dál starou vozovou cestou, kterou lemují boží muka. Jde se po ní dobře, chybí asfalt, nohy tolik netrpí. Asi v půlce trasy (jak symbolické) potkáváme proti nám jdoucí dvojici mladých lidí. Chvátají. Rychle se šeří, je třeba co nejdříve dojít do cíle.To platí i pro nás. U odpočívadla Nad Točnou kousek za Žďáreckou horou přece jen zastavujeme. Musíme aspoň částečně obnovit síly. Naposledy hoří plyňák, poslední svačina. Zbývající kilometry se vlečou, připadají nám jako věčnost. Konečně rozcestník Strážný-Na kapličce, u něj nouzové nocoviště a tři stojící stany. Je krátce po deváté večer, ticho a klid ruší jen drobné kapky padajícího deště. Na ukazateli čteme. Nové Údolí 12 kilometrů (tam už nedojdeme), zpátky Modrava odkud jsme ráno vyšli 31 kilometrů. Zbývá 20 minut po prašné cestě z kopce dolů. Údolí se otvírá, Strážný osvětlené stovkami světel máme jako na dlani. Docházíme na náměstí a odbočujeme k moderní restauraci s velkým červeným nápisem Budvar. Objednáváme si něco ostřejšího na zahřátí a jedno pivo. Po desáté přijíždí auto, které nás odváží domů.
Naše putování po Šumavě je u konce. Zážitků je plno. Za dva dny jsme ušli kolem 60 kilometrů, chybělo 12 kilometrů do cíle naplánované trasy. Turistů jsme v tomhle počasí potkali jen málo, ale od těch několika jsme sklidili uznání a obdiv. My zas některým z nich poradili, protože Šumavu celkem dobře známe. V neposlední řadě  jsme si dokázali, že nějaký ten kratší čundr v našem věku ještě zvládnem. Spaní pod širákem nám sice moc nevyšlo, ale doufejme, že se to podaří příště. Domluvili jsme se,že přechod Šumavy ještě letos dokončíme a dojdeme ze Strážného přes Nové Údolí až do Nové Pece. Snad se to podaří. Ale to už bude trochu jiné putování a možná i s jinými vandrovníky.
 
4.část: Ze Strážného do Nového Údolí
Jsme ve Strážným a sedíme v restauraci s velkým nápisem Budvar. Není však léto roku 2011 dvaadvacátá hodina večerní, kdy jsme zde celí promočení a prokřehlí přerušili naše putování Šumavou, ale je sobota 21.července 2012 devět hodin ráno a my se chystáme přechod Šumavy dokončit. Je nás opět šest, i když v trochu jiné sestavě, přibyl pouze pes Borek. Zbývá dojít ze Strážného přes Nové Údolí, kde přespíme, do Nové Pece. Přibližně 40 kilometrů s plnou zátěží.Vyrážíme po staré cestě k hranicím. Počasí je nestabilní, mraky vysoko. Před bývalou celnicí bychom měli narazit na červenou značku,protínající hlavní tah do Německa. Ta nás povede tak jako loni. Jediný Honza v letošní výpravě náhle odbočuje k osamělé divě postávající u silnice a……..je to dobrý, ptá se jen na cestu, pokračuje s námi. Kousek od hranice přecházíme výpadovku a po červené míříme do Nového Údolí. Zpevněná rovná cesta vede souběžně se státní hranicí mezi loukami a slatinami s rašelinou. Kolem Žlebského vrchu mírně stoupáme na Mlaka. Protínáme turistický přechod České Žleby-Bischofsreutr. Ve středověku tudy táhli soumaři se zbožím po známé Zlaté stezce. U odpočívadla potkáváme podobnou partu jako je ta naše. Jsou ze západních Čech a jdou opačným směrem na Bučinu. Chvíle povídání, z naší strany koluje slivovička, z jejich strany rum, problémy jsou všude stejné. Loučíme se, pokračujeme dále. Čas nás netlačí,ale loudání se nevyplácí. Dva kilometry před cílem přichází prudký liják. Choulíme se v lese pod stromy a čekáme. Už za mírnějšího deště docházíme do cíle dnešního 15kilometrového putování. Nové Údolí leží na státní hranici s Německem v nadmořské výšce něco přes 800m a bývalo rušnou pohraniční osadou. Dnes však kromě jedné chalupy zde najdeme jen bývalý celní úřad, hotel Nové údolí, malé vlakové nádraží a nejkratší mezinárodní železnici na světě měřící 105m, po níž jezdí drezína, a kterou spolu se třemi historickými vagony,provozuje Pošumavská jižní dráha, spolek nadšenců z Netolic. Jeden vagon slouží jako muzeum a je v něm řada unikátních dobových fotografií, předmětů a dalších zajímavostí týkajících se železnice a tohoto místa. V prostředním vagonu je ubytován personál  k poslednímu červenému vagonu smáčeni deštěm rychle spěcháme.
Vítá nás krčma Vagon s krásnou dívčí obsluhou. U prvního ze dvou malých stolečků sedí štamgast Hans s červeným nosem a lahváčem v ruce. Přisedáme si. Na zahřátí je dobrý čaj s rumem nebo kafe, pak přichází na řadu i točené pivo a ohřátý párek. Dívky jsou usměvavé, ochotné, nálada dobrá. Přestože je do večera ještě daleko, vytahuji z báglu kytaru a Luboš sundává ze stěny místní, silně podladěný exponát. Točí kolíčkem, prásk, struna je v háji. Lepší bude foukací harmonika, kterou má s sebou. Dolaďuji svoji kytaru. Podle harmoniky jsem prý níž. Točím kolíčkem, prásk a další struna v háji. To ta zábava pěkně začíná. Ale i na pět strun se dá hrát. Hans nám naznačuje, že troubí na trubku, kterou však zapomněl v Německu, stejně tak jako kamarád Ivan si místo dud vzal na vandr raději psa. 
Lidové šlágry německé ani české nebudou. Musí stačit naše country pecky. Na chvíli se přesouváme do hotelu na večeři, po návratu domlouváme spaní v muzejním vagonu (venku je mokro a v noci má zase pršet). Jarda slaví kulatiny, zábava je v plném proudu. Objevuje se další krásné mládí, usedá mezi nejstarší pardy a zpívá s námi. Jedna z dívek se ke mně naklání a …….bere mi kytaru a natahuje chybějící strunu. Další překvapení přichází, když přináší z vedlejšího vagonu svoji kytaru a naše znavené, hrubé hlasy střídá jemný dívčí zpěv. Hezké pohlazení na dobrou noc. O půlnoci jdou někteří spát. Dřevěná podlaha vagonu je tvrdá, karbolová. Kamarád přezdívaný Čáp nás zradil a šel spát do hotelu do peří. Dva nejstarší kocouři předou a vrní v krčmě Vagon až do třetí hodiny ranní. Pak končí stejně jako my mezi muzejními exponáty. Na střechu vagonu začínají bubnovat první kapky deště.
 
5.část: Z Nového Údolí do Nové Pece
Po bouřlivém večeru přichází kalné ráno. Budíme se před osmou. Neprší. Balíme spacáky, děvčata nám vaří snídani, uklízí po noční párty a vyhlíží nové návštěvníky. Loučíme se. Na včerejší pohodovou procházku můžeme zapomenout. Čeká nás 25kilometrová namáhavá štreka. První zastávkou bude Třístoličník (1302m). Pětikilometrové asfaltové rozjímání střídá strmé dvoukilometrové stoupání v kamenech k vrcholu. S plnou bagáží je to pěkná fuška, chvílemi by to chtělo přední náhon. Nahoře jsme kolem půl dvanácté. Je chladno, turistů málo, raději mizíme v německé restauraci. Protože lze platit korunami, objednávám si polévku za 80, dvě piva po 70, suma sumárum 220 korun. Ostatní jsou na tom podobně. Asi po hodině pokračujeme hřebenovkou přes Trojmezí na Plechý(1378m). Tato část Šumavy je sežraná broukem. Bohužel, každý extrém i ten ekologický je zhoubný. Otevírá se nám rozporuplný pohled. Z české strany torza stromů čnící k obloze, z německé holina, dřevo uklizené. Jednu kladnou stránku to přece má. Naskýtají se nám dříve nevídané rozhledy do krajiny. Na Trojmezí padá z oblohy pár kapek, déšť naštěstí nepřichází. Za Plechým míjíme odbočku k pomníku A. Stiftera a druhou stranou prudkým kamenitým srázem pozvolna scházíme k Plešnému jezeru. Kameny střídá mokrá lesní pěšina. Nohy už slábnou, při přelézání padlého kmene padám do bahna. Údy jsou nepoškozené, kytara to taky vydržela. Přede mnou jdoucí kamarád Čáp má rozlepenou solomonku. Ptá se na opravnu obuvi. Tady asi nebude. Čas nás tlačí čím dál víc. Krátkou odbočku k jezeru raději oželíme. Zbývá ještě devět kilometrů do Pece a na posledním nouzovém nocovišti, určitě spát nechceme. Je pokryto šotolinou a šutry. U Koňského potoka zacházíme do bufetu. Utopenec, pivo a malá chvilka oddechu nám pomáhají sebrat poslední síly. Při zmínce o Lhenicích padá z úst provozovatele bufetu jméno učitele Hyndráka. Bylo by o čem povídat. Jenže my musíme dále. Závěrečné asfaltové klopýtání kolem Schwarzenberského kanálu se vleče. Konečně Nová Pec. Jsme v cíli. Znaveni, ale spokojeni, že jsme bez úhony všechny nástrahy cesty zvládli. Nejnáročnější trasu celého pochodu nováček Čáp okomentoval slovy: „ Byl to masakr!“ V 18:13 hod. nasedáme do vlaku a loučíme se s Šumavou.
Naše putování končí. Za čtyři dny( s ročním přerušením) jsme přešli Šumavu ze Železné Rudy do Nové Pece a ušli přes sto kilometrů. Jediné, co vandrování chybělo, bylo přespání pod širákem na nouzovém nocovišti. Deštivé šumavské noci nám toto potěšení nedopřály. Ale i náhradní nocování ve srubu na Hůrce, na zápraží dřevařského muzea na Modravě, či ve vagonu v Novém Údolí mělo své kouzlo a
romantiku. Přechod Šumavy, i když byl z větší části deštivý, se podařil a určitě na něj budeme dlouho vzpomínat.
K.Majer
 

Červen 2011

O víkendu 14.6. – 18.6. jsme naplánovali turistickou akci do okolí Javorníku. Právě v tuto dobu se na Javorníku konalo u příležitosti poutě sv. Antonína setkání rodáků a přátel. Pro návštěvníky byl připraven zajímavý dvoudenní program, ve kterém vystupovali také lheničtí Vodáci. Bohužel počasí této zajímavé akci nepřálo, a proto se v sobotu ráno sešla jen menší skupina turistů, která se vydala do právě přicházející nepohody.

Trasa výletu vedla z vrcholku Sedla nad Sušicí směrem na Kašperské Hory a dále na Javorník. Obavy ze špatného počasí se začaly kolem poledne naplňovat a odpolední putování se změnilo na jarní boj s vytrvalým a prudkým deštěm.

Mezitím kapela Vodáci a někteří jednotlivci dorazili kolem čtvrté hodiny odpoledne s auty přímo na Javorník. Déšť bičoval venkovní pódia i stany, ve kterých se ukrývali prokřehlí návštěvníci. Konečně také dorazila skupina promoklých lhenických turistů. Protože jsme měli zajištěny noclehy v penzionu „Vyhlídka“, nacházejícího se přímo v centru oslav, mohli se turisté dojít pod sprchu ohřát a převléci do suchého. Společně pak, kromě jiných kapel, sledovali i vystoupení lhenických Vodáků. Večerní program již probíhal uvnitř penzionu „Vyhlídka“, kde na sále byla zábava a Vodáci vedle v klubovně vyhrávali pro své příznivce i ostatní návštěvníky. Oslavy trvaly dlouho přes půlnoc.

Druhý den ráno se kolem 9. hodiny vypravili lheničtí turisté posíleni o další jednotlivce k rozhledně na vrcholu Javorníku a odtud pak pokračovali dolů na Stachy, kam pro ně krátce před polednem, už zase v začínajícím dešti, přijelo auto, které je odvezlo zpátky do Lhenic.Týden před touto akcí zahájili turisté letní sezónu ve Vadkově v lesní zahradě u Šterbů. Kromě nás, zde byli i další návštěvníci, kteří si přišli poslechnout výborný orchestr Swing Band Agria z Kaplice. Počasí bohužel zase nepřálo a ti, co šli do Vadkova pěšky, trochu zmokli. Krásné swingové a taneční melodie však zahnaly deštivé chmury a občasná přeháňka účastníkům, sedícím na lavičkách pod stromy, snad ani nevadila. K pěknému večeru patřila i tradiční pohostinnost a dobré občerstvení.

Většina příchozích si určitě odnášela pěkný zážitek. Za to je třeba poděkovat hlavně Honzovi a Vaškovi Hambergrů a také ostatním, kteří se na pěkném večeru podíleli.

K.Majer

 

Květen 2011

V měsíci květnu se nám, bohužel, nepodařilo uskutečnit pro malý počet přihlášených dlouho plánovaný víkendový zájezd do Žďárských vrchů. Ani nedělní náhradní výlet do okolí Lhenic se pro špatné počasí nekonal.

Nakonec měsíce se někteří z nás vypravili na Šumavu. Výlet na vrch Ostrý pořádali netoličtí turisté v neděli 29.5.  Klasickou cestou přes Vimperk, Kašperské Hory, Hartmanice jsme dojeli autobusem do Železné Rudy. Odtud jsme vyjeli do Špičatého sedla, kde byl počátek našeho výšlapu na vrchol Ostrého. Za pěkného, i když trochu větrného počasí jsme se po čtyřech kilometrech dostali k Černému jezeru, největšímu ze šumavských jezer. Po prohlídce a krátkém odpočinku jsme pokračovali směrem na Stateček.

Na tomto úseku cesty nás čekala také prohlídka vodopádu na české straně Šumavy.

Ze Statečku jsme začali stoupat na Ostrý, kam jsme dorazili po 13. hodině. Od kříže na vrcholu ostrého nás čekaly krásné výhledy, jak na českou, tak i na německou část Šumavy, daleko  do vnitrozemí. Pod vrcholem jsme se na terase německé restaurace občerstvili, chvíli odpočinuli a ohřáli na sluníčku. Kolem půl třetí odpoledne jsme začali sestupovat stejnou trasou z Ostrého na Stateček. Odtud jsme pak pokračovali z kopce dolů až do Hamrů, které byly koncem našeho výletu, a kde čekal také autobus. V místním hotelu jsme si dali pozdní oběd a pak se vydali na zpáteční cestu k domovu.

K.Majer

 

Duben 2011

V měsíci dubnu uspořádal KČT Lhenice dva odpolední výlety do okolí Lhenic.

První z nich jsme uspořádali 10.4. a jeho trasa vedla z Klenovic podél Zlatého potoka do Chrobol. Tam jsme se došli podívat do poutní kaple, která byla v minulých letech opravena. Po krátkém odpočinku jsme se rozhodli změnit trasu a místo návratu po silnici do Záhoří a kolem „Šanderů“ do Lhenic, jsme se vydali zpět ke Zlatému potoku.

Po jeho překročení jsme začali lesními pěšinami stoupat vzhůru na Doubravu. Počasí nám přálo a z hřebenu Doubravy se nám naskytl krásný výhled do údolí s vesnicí Jámou a okolními samotami.

Když jsme sestoupili z Doubravy, přivítala nás Jáma čilým ruchem. Místní hasiči trénovali na soutěž, někde se i upravovalo okolí domů a jiní tomuto hemžení přihlíželi. Protože čas značně pokročil, dlouho jsme se nezdrželi a vydali jsme se na poslední úsek našeho putování.

O týden později 17.4. jsme se vypravili na Lomec. Z Hrbova jsme zamířili kolem Schwarzenberku na Kratochvíli, odtud pak přes Krtelský les do Krtel. Cesta dál pokračovala po silnici kolem rozkvetlých krskoven až na Lomec. Zde jsme si odpočinuli, prohlédli si okolí a nasáli atmosféru tohoto poutního místa. Pak jsme se vydali starou poutní cestou, která spojovala kdysi Vodňany s Lomcem. Po 2 km jsme odbočili do Libějovic. Tam jsme dorazili krátce před 16. hodinou. Na chvíli jsme se zastavili v místní hospůdce a kolem třičtvrtě na pět jsme nasedli na autobus a vrátili se zpátky do Lhenic.

K. Majer

 

Březen 2011

V měsíci březnu uspořádal KČT Lhenice dva turistické výlety. První z nich se konal v neděli 13.3. odpoledne a zpočátku kopíroval trasu podzimního tajného výletu. Vydali jsme se kolem kapliček k Borovkům a dále k Záhoří. Před Záhořím jsme odbočili doleva a po lukách došli do Příslopa. Po krátkém odpočinku a svačině jsme přešli příslopské louky a hřebenovku přes hradiště na Vratech jsme došli na Poustevnu. Odtud už jen kousek po rozježděné lesní cestě a byli jsme zpátky u Borovků. Tím jsme uzavřeli Náš výletní okruh. Domů jsme se vrátili stejnou trasou, kterou jsme přišli.

Druhý výlet proběhl v neděli 27.3. Jeho cílem byl vrchol Kluků, vypínající se nad Křemží. Linkovým autobusem jsme se vydali ráno před sedmou hodinou směrem na Č. Budějovice. Vystoupili jsme v Dubném a přes Lipí a Habří jsme vystoupali na vrchol Kluku. Tam jsme se zapsali do nového sešitu, který jsme objevili. Z Kluku jsme přes Švehlan sestoupili ke studánce U Třech dubů. Pak už zbylo jen zamířit  k Holašovicům, kde naše putování skončilo. Po krátkém odpočinku nás autobus odvezl zpátkydo Lhenic.

K.Majer

 

Únor 2011

Na country bále hráli společně „Vodáci“ s „Vodáky“.

V sobotu 12. února pořádal  KČT Lhenice v hotelu tradiční country bál. Na bále, kromě lhenických Vodáků, hrála i  country - rocková kapela „Vodáci“ z Berouna. Tímto vystoupením zahájily obě kapely rok, ve kterém lheničtí Vodáci oslavují 35. výročí vzniku. Ke kontaktu kapel došlo náhodně přes internetové stránky už během roku 2010. Telefonicky se pak domluvilo setkání, ke kterému nakonec došlo na turistickém country bále. Vodáci z Berouna dorazili do Lhenic ve 3 hodiny odpoledne a po postavení a vyzkoušení aparatury se odebrali do restaurace U Tomáše, kde došlo k osobnímu seznámení obou kapel.. Setkání to bylo přátelské a příjemné, bylo o čem povídat. Čas ale kvapil, a tak nezbývalo, než se vrátit zpátky do sálu. Protože v okolí Lhenic probíhalo několik bálů, panovaly obavy, že přijde málo lidí. Nakonec se sál celkem slušně zaplnil, nechyběla ani pěkná tombola a tak zábava mohla začít.

Zahájení obstarali lheničtí Vodáci a tak se pravidelně po hodině obě kapely střídaly. Berounská kapela má čtyřčlenné beatové obsazení (3 kytary a bicí) a v repertoáru převažují beatové písničky 60. let 20. století, zpívané anglicky i česky.

Jelikož pro většinu účastníků bálu to byly písničky jejich mládí, a tak vystoupení kapely se velice líbilo. Také berounským Vodákům se u nás líbilo, hlavně domácí, kamarádská a družná atmosféra, která ve větších městech chybí. Jen těžko se jim ve tři hodiny ráno končilo a odjíždělo k domovu. Zábava po jejich odjezdu ještě pokračovala a někteří se ani po ukončení v ranních hodinách ještě neměli k rozchodu.

Bál se vydařil, organizátoři i účastníci byli spokojeni.

A co lheničtí a berounští Vodáci? Určitě se zase sejdou. Tentokrát v Berouně!

K. Majer

 

Leden 2011

Jak už je mnoho let tradicí, zúčastnili se lheničtí turisté 1.1. 2011 novoročního výstupu na některý z blízkých kopců.Tentokráte dala většina přednost výstupu na lhenickou Stráž a jen několik jedinců se vypravilo na Libín, který býval v minulých letech doménou Lheničáků.  Zázemí, které zde bývalo, se ztratilo s odchodem bývalého majitele a nové po dvou letech skončilo.Na naší Stráži je ale taky hezky, i když zatím chybí kýžené výhledy z rozhledny. Nakonec jsme se všichni sešli v klubovně a nový rok přivítali hudbou, dobrým pivem a jídlem, které nám zbylo ze Silvestra. Rozcházeli jsme se až ve večerních hodinách.

8.1. proběhla v klubovně výroční členská schůze, na které jsme hodnotili rok 2010 a zamýšleli se nad činností v roce 2011. V KČT je registrováno celkem 50 členů (26 mužů, 24 žen). Pravidelně jsme se scházeli každé první úterý v měsíci. Z vydařených výletů v uplynulém roce je třeba jmenovat letní dovolenou v Jizerských horách, dvoudenní zájezdy na Šumavu, jeden na Velký Javor a druhý na Falkenstein. Z těch ostatních pak výšlapy na Kleť, ke Zlatému potoku, do Blanského lesa či na Kralovice. V letošním roce plánujeme letní dovolenou do Orlických hor (13.8. – 20.8.) a dvoudenní zájezd na Českomoravskou vrchovinu (květen).  Ostatní akce vždy na daný měsíc domluvíme v klubovně každé první úterý.

V roce 2010, jak bylo konstatováno, se podařilo natřít a zahájit další práce na zateplení  klubovny.Po přednesení zpráv o činnosti a hospodaření předsedou  K. Majerem a pokladníkem J. Hambergerem, následovala diskuze a po skončení volná zábava, která probíhala až do pozdních nočních hodin.

I když zima turistice moc nepřeje, vypravili jsme se  v druhé polovině ledna (23.1. a 30.1.) do Blanského lesa. První výlet vedl přes Třešňový Újezdec po modré značce a směroval k oblíbeným lesním studánkám pod Buglatou, které jsme tentokrát obě našli a z obou se napili pramenité a prý léčivé vody.

Druhý výlet o týden později byl naplánován z opačné strany. Autobusem jsme dojeli do Horních Chrášťan a odtud opět po modré jsme se kolem Chrášťanského vrchu dostali pod Vysokou Bětu, kde se obě výletní trasy setkaly. Pak už čekal, tak jako týden předtím, prudký sešup do Vodice, krátké občerstvení v místní hospůdce a návrat do Lhenic.

Karel Majer

 

Listopad 2010

V měsíci listopadu uspořádal KČT Lhenice dva výlety do okolí Lhenic. První z nich proběhl v neděli 14. listopadu, tedy o víkendu, kdy padaly teplotní rekordy a bylo krásné počasí. V pravé poledne jsme se sešli na náměstí a vydali se přes kopec a Ratiborovu Lhotu do Kralovic. Výšlapy do Kralovic a okolí patří k těm tradičním, které pořádáme, a proto už moc jiných tras a směrů na výběr nezbývá. Po krátkém zastavení v hospůdce na Kralovicích jsme zamířili na Vrbici. Na louce nad Pizelí se nám naskytl krásný pohled na Budějovickou pánev. Krajské město, Hluboká, okolí rybníků a lesy i Temelín jsou odtud vidět jako z rozhledny. Chvíli jsme se zastavili a pak pokračovali dále. Kolem 16. hodiny jsme došli na Vrbici. Protože někteří potřebovali být doma dříve, nechali se odvézt přivolanými auty domů. Zbytek pokračoval pěšky už za šera do Lhenic.

Druhým výšlapem v listopadu byl tajný výlet, který tradičně ukončuje turistickou sezónu. Tentokrát připadl na sobotu 27.11. Jestliže před dvěma týdny jsme se na Kralovicích procházeli pomalu v letním oblečení, tentokrát už dala o sobě pořádně vědět zima. Teplota klesla na nulu a přes noc pokryl krajinu drobný poprašek sněhu. Výlet nejdříve směroval po červené značce kolem kapliček k Šanderům a dále po cestě až skoro do Záhoří. Těsně před státní silnicí odbočil vedoucí výletu Honza Štěrba doleva na louku a vedl nás po chřupajícím sněhu směrem k Příslopu. Po krátkém odpočinku a svačině zbývala už jen cesta z Příslopa do Vadkova, kde končilo naše putování. Vlastně to nebyla cesta, ale lesní pěšiny a stezky, kterými nás Honza bezpečně dovedl k cíli.

Ve Vadkově před hospůdkou nás uvítala vůně pečeného beránka, uvnitř pak teplo a útulno. Přijeli a přišli další turisté a příznivci. Rozproudila se zábava, zahráli Vodáci, tancovalo se a zpívalo až přes půlnoc. Sezóna byla úspěšně zakončena a už se těšíme na příští.

Karel Majer

 

Září 2010

Členové KČT Lhenice se zúčastnili v září dvou zájezdů pořádaných netolickými turisty. První z nich byl směrován k Lipenské přehradě, na Čertovu stěnu a do Vyššího Brodu.

Druhý zájezd byl pořádán o týden později, v sobotu 18.9. na Sušicko. Odjezd autobusu byl ráno v 8 hodin z netolického náměstí a cesta vedla přes Vimperk, Kašperské Hory, Hartmanice do Velhartic, kde byl začátek našeho putování. Před výšlapem jsme se nejdříve vydali na prohlídku gotického hradu, který byl zbudován na na přelomu 13. a 14. století.

Dominantami hradu jsou zřícenina starého gotického paláce a věž Putna, které jsou propojeny kamenným mostem se čtyřmi lomenými oblouky. Na parkovišti nás překvapily tři stojící autobusy a uvnitř hradu hodně návštěvníků, proto se většina z nás soustředila na vnější prohlídku hradu a pak jsme se vydali po turistické značce přes Svojšice na Svatobor (horská chata s rozhlednou).

Ostatní počkali na prohlídku vnitřních prostor hradu a autobusem pak popojeli a zkrátili si trasu o pár kilometrů. Na Svatobor (845 m) jsme dorazili kolem 13. hodiny. Na zalesněném kopci stávala rozhledna od roku 1890. Ta však byla v roce 1934 i s turistickou ubytovnou zbořena a nahrazena novou. Ze součastné 32 m vysoké rozhledny se nám otevřely pěkné rozhledy na Šumavu, na hrad Kašperk a blízké okolí. V turistické chatě s restaurací jsme si dali něco k jídlu a pití, odpočinuli si a kolem 15. hodiny začali sestupovat z vrcholu dolů do Sušice, kde byl cíl naší cesty. Po krátkém zastavení ve městě jsme nastoupili do autobusu a vydali se na zpáteční cestu. Domů jsme dorazili po 18.hodině.

K.Majer

 

Loučení s létem ( 2010 )

Dne 4. září se ve Vadkově uskutečnilo tradiční loučení s létem a prázdninami. U Štěrbů na zahradě se sešli přátelé turistiky, milovníci přírody, country písniček a samozřejmě také dobrého jídla a pití, aby se společně pobavili a rozloučili s létem. Loučení to bylo vskutku příznačné.

Odpolední zamračená obloha se sice k večeru vyjasnila, zato teplota klesla hodně dolů. Od 17 hodin přicházející vítal plápolající oheň a nad ním velký kotel vonícího guláše, na stolech pak sladké a slané pečivo a tradiční chléb s domácím sádlem. Nechyběly ani dobré klobásy a samozřejmě také písničky v podání lhenických Vodáků. I když prsty ke strunám přimrzaly a na dračku šel grog se svařákem, zábava se brzy rozproudila a nikdo nelitoval, že přišel. Na parketu u rybníčka zatancovala taneční skupina Abidup a k ní se v závěru přidali i další tanečníci. Výborný guláš záhy zmizel, vypitý soudek byl nahrazen novým, vyprávělo se a tancovalo skoro do půlnoci. Nakonec přece jen chlad stoupající do těla nasměroval účastníky k domovům, do teplých postelí.

Za pěkný večer třeba poděkovat hlavně Honzovi a Vaškovi Hambergerů a těm, kteří se na přípravě a průběhu večera podíleli. Tak snad zase za rok, při dalším loučení s létem.

K. Majer

 

Jak to bylo na dovolené ( 2008 )

Stál jsem na žebříku a podával Lubošovi tašky. Pršelo a padal mokrý sníh. Moc jsme toho nenamluvili. Najednou Luboš prohodil: „Tak kam letos na dovolenou?“ A sám si odpověděl: „Pojedeme na sever, Českosaské Švýcarsko, říkal jsi, že to máš už rozdělané“. Neměl jsem nic. V té slotě jsem mu řekl, že když nám to schválí, pojedeme. Schválilo se. První překvapení přišlo brzy, když mi Karel oznámil, že autobus je zcela zaplněn přihlášenými. Další zájemce jsme museli odmítnout.

Na naší týdenní dovolenou vyrážíme 9.srpna. Proti našim zvyklostem brzy ráno. V Ústí nás dostihne Policie, nemáme zaznamenanou káru na kola na dálnici. První zastávka – Tiské stěny u Děčína. Impozantní skalní město bylo něco, jako zahřívací kolo, dále ještě výstup na rozhlednu Děčínský Sněžník. Ubytování v turistické ubytovně HOPO v Horním Podluží. Po určitých problémech jsme se různě naskládali do pokojů a chatek. Paní vedoucí je milá a vstřícná, odměnou je nám dobrá večeře, což platí po celý týden. Neděle – to byl pilotní výlet zájezdu – Hřensko, plavba po Edmundově a Tiché soutěsce a dále samozřejmě Pravčická brána, majestátní skalní seskupení s vyhlídkami a malým muzeem. Nebýt na Pravčické bráně, vlastně pod ní, nahoru už se pár let nesmí, to bychom ve Hřensku jako nebyli. V pondělí se vydáváme nádherným pískovcovým hřebenem na Jetřichovické skály. Mariina skála, Vilemínina stěna,Rudolfův kámen, Pohovka. A pak už pravý loupežnický hrad Šaunštein. Ještě zbývá Malá Pravčická brána. Tato cesta nemá chybu. Patří k tomu nejlepšímu, co tady je. Další den se podle programu vydáváme do blízkého Německa. Navštěvujeme skalní vyhlídku Bastei se skalní terasou a výhledem na Labe, na okolní skály, sklaní hrad Neurathen, sklaní divadlo. Obejdeme celý komplex po důkladných německých schodech a pokračujeme autobusem dále přes Labe na hrad Königstein. Tam si každý prohlédne o co má zájem. Procházíme expozicí staré i nové vojenské techniky a zbraní. Je to skutečně průřez celou historií. Němci tady nic neskrývají ze své válečné historie. Kupuji si malý vojenský chleba přímo z pece, abych se přiznal, moc mi nechutnal. Po prohlídce se vracíme do Čech.
Další den, ve středu se touláme romantickou zalesněnou skalnatou krajinou pod vsí Brtníky. Procházíme okolo Brtnického potoka k turistickému mostu, tam se rozdělujeme. Část jde přes Soví vyhlídku a areál bývalého loveckého zámečku Šternberk zpět do Brtníků, ostatní směřují údolím Křinického potoka, pak lesem až na rozhlednu Vlčí hora s příjemnou výstavkou fotografií všech rozhleden v Čechách. Máme dobrý čas, rozhleden není nikdy dost, na přání Netolických jedeme za výhledy do říše lesních víl na rozhlednu Tanečnice u Mikulášovi. Ve čtvrtek si necháme poradit od naší paní vedoucí a poznáváme půvabné okolí Horního Podluží z Jiřetína pod Jedlovou vystupujeme za zříceninu hradu Tolštein. Celý den mají vypnutý proud, závora nás pouští na hrad zadarmo, to se často nestává. Pod hradem příjemná hospoda, ochotný šéf vaří kávu na plynovém vařiči. Děvčata dojídají buchty od snídaně, která zbyla po zdejších hostech. Pak výstup na Jedlovou horu. Další rozhledna, obědváme, pokračujeme na poutní místo Křížová hora, po zelené scházíme na křížovou cestu, kterou tvoří jedenáct rokokových výklenkových kapliček. Pak už jen prohlídka Jiřetína. Na kozí farmě v Podluží si kupuji a nechávám zabalit kozí sýry (mimochodem výtečné). V pátek jedeme do Děčína. Počasí se zhoršilo, volíme mokrou variantu. Zámek Děčín, z poloviny opravený. Sovětská armáda tady byla od osmašedesátého až do odchodu, devastace je patrná dosud. Pastýřská stěna nad Děčínem, Růžová zahrada v zámku, exotické rajské ostrovy na výstavě akvaristiky, to jsou naše zastávky v Děčíně. Nakonec nejlépe udělali ti, co navštívili plovárnu s aquacentrem. Já, z čisté nostalgie navštěvuji místní nádraží, vzpomínám na dýmající lokomotivu, školní výlet s panem učitelem Michálkem, na výlet lodí z Děčína do Hřenska před téměř padesáti lety. U té lodi se zastavím. Po celý týden našeho pobytu mi sděluje dispečink Labské plavby, že loď nejezdí pro nízký stav vody. Snad v sobotu, ale to už jedeme domů, V pátek k večeru přijíždí Vodákům posila, Jarda Jindra s partnerkou a náš exprezident Jarda Šimon. Moc radosti nemají, v Jiřetíně jim rozbili pobudové dveře od auta a okradli je. Naštěstí mandolínu nevzali, večer může Jarda hrát.Hrálo se, jak to bývá obvyklé, každý večer dlouho do noci. Osekaná část kapely Vodáci hrála dobře a s výdrží. Paní vedoucí tančí s námi v kole, říkáme jí Marcelko.Svěřuje se, že něco takového, jako naše skupina, tu ještě neměla. Ještě připomenu našeho šoféra Hynka z Volar, zapadnul mezi nás bezvadně a rozuměl nám. 
V sobotu odjíždíme, stavíme se na Panské skále (čedičové varhany), prší a je zima. Říp, památná hora nás přivítá ještě s větším deštěm, praotec Čech nás nemá rád, utekli jsme mu daleko na Šumavu. Vyslechneme si výklad o Řípu v rotundě sv.Jiří, najdeme na chvilku úkryt před deštěm v hospůdce, pak rychlý sestup dolů. Už se téměř nikde nezastavujeme, do Lhenic přijíždíme včas a za světla, bylo toho dost. Díky všem účastníkům za perfektní výkony, ušli jsme více než 100 km, kolik kolaři najeli nevím. Příští rok je tu za chvilku, čeká nás jiná cesta?

Za KČT Lhenice Jan Hamberger